Míša František

P. František Míša

narozen  5. 1. 1913 v Polešovicích u Uherského Hradiště,

první sliby  12. 9. 1929 ve Villa Moglia,

kněžské svěcení  17. 12. 1939 v Římě,

zemřel   3. 3. 2005 v Hradci Králové

     František Míša se narodil 5. ledna 1913 v Polešovicích na Slovácku. V roce 1925 odjel        do Itálie s druhou výpravou chlapců, kteří projevili zájem o salesiánský život. V Perose Argentině, malé italské vsi, byl do roku 1928. Noviciát prožil ve Villa la Moglia, kde 12. září 1929 složil první sliby do rukou dnes již blahoslaveného třetího nástupce Dona Boska, dona Filipa Rinaldiho. Pokračoval studiem filozofie v Turíně na Valsalice a ve Foglizzo Canavese. Do vlasti se vrátil   na tříletou salesiánskou praxi, kterou prožil ve Fryštáku, v Bratislavě a u kleriků v Ostravě. Poté odjel zpět do Itálie do Říma, kde na Gregoriánské univerzitě studoval teologii. 17. prosince 1939 byl vysvěcen na kněze v římské bazilice Sacro Cuore. Jako své kněžské heslo si zvolil:  „Třtinu nalomenou nedolomí, knot doutnající neuhasí.“

     Po návratu domů byl během 2. světové války školním rádcem studentů filozofie a bohoslovců nejdříve v Ostravě, pak ve Fryštáku a nakonec v Brně. V Brně byl ředitelem oratoře a vedl kroužek kandidátek, které se chtěly stát Dcerami Panny Marie Pomocnice (tj. ženská větev kongregace). Po válce odešel na dva roky studovat biblistiku do Říma. Vrátil se v roce 1948      a stal se ředitelem teologického studentátu v Oseku u Duchcova.

     V roce 1950 při komunistickém zásahu proti řeholníkům byl z Oseka odvezen do internačního tábora v Želivě. V internaci byl zatčen a od listopadu 1954 do března 1955 vězněn ve vyšetřvací vazbě v Ruzyni. V březnu byl opět bez soudu vrácen do Želiva. V roce 1956 byl odvezen            do Králíků v Čechách.

     Po skončení internace odešel do Prahy, kde si našel místo u Vodních staveb. Až do roku 1968 střídal různé stavby v Praze a okolí. V letech 1968–1970 byl zaměstnán jako muž                v domácnosti na faře v Teplicích-Trnovanech a zbývající 3 roky do důchodu pracoval jako noční hlídač u Metrostavu v Praze. Tato zaměstnání mu umožnila věnovat se spolubratřím. Organizoval především formaci a studium. Vzal na sebe odpovědnost za umožnění svěcení, když byl salesiánský biskup Štěpán Trochta po propuštění z kriminálu ochoten světit nové kandidáty.   Stal se zodpovědným i za přijímání nových salesiánů.

     V roce 1969 ho poslední řádný inspektor P. Antonín Dvořák navrhl jako svého nástupce. Službu inspektora (provinciála) Dominus vykonával po dobu dvou šestiletí v letech 1969 – 1981. Během své služby i přes probíhající normalizaci zajišťoval formaci nových spolubratří, jejich studia, kněžská svěcení, formaci a sliby sester salesiánek, Volontárií Dona Boska, Sdružení salesiánských spolupracovníků i mnohé salesiánské aktivity, jako byly kurzy malé teologie či chaloupkové hnutí. V této době žil heslem dona Boska: „Fare – far fare – lasciar fare“ (pracuj, podněcuj k práci, nech pracovat).

     Dominus se v této době i přes sledování Státní bezpečností a četné výslechy neúnavně věnoval mnoha skupinám po celé republice, jimž předával své biblické znalosti a zkušenosti        i salesiánskou radostnost a dobrou náladu.

     Po roce 1990 přijal pozvání sester salesiánek z Hradce Králové, aby se tamní komunitě věnoval jako kaplan a dívkám na internátě jako „čestná vychovatelka“. I nadále však objížděl spolubratry, zejména staré a nemocné, vyučoval Písmo a bděl nad chalupami , které jako dědictví pastorace v totalitě plnily i v nové době své poslání. Každoročně putoval k místům českých salesiánských počátků, ale stejně intenzívně se zajímal i o současnost salesiánského díla a velmi mu ležela na srdci jeho budoucnost.

     Dominus byl mužem širokého srdce a nikdy nepřestával být pedagogem, vychovatelem. Jeho stálým heslem bylo: „Radujme se – nebojme se – milujme se.“ Stále říkával s úsměvem,            že salesián je od toho, aby člověka „dokopal“ do nebe.  Dominus si nikdy nestěžoval na utrpení. Ve svém pokoji měl modlitbu sv. Františka Saleského: „Nauč mne Pane, abych dovedl mlčky snášet své nemoci a obtíže…“  Byl to člověk, který měl skutečně rád život. Život takový, jaký je zde na zemi.  Měl v sobě vyrovnanost, uměl slavit, uměl se i postit a nedělal vědu ani z jednoho, ani z druhého.  Byl mužem vnitřního života. Tvrdil, že to není žádná věda spolupracovat s Bohem, že jak otevře oči, je s ním a dělá všechno s ním. Když mluvil o rozjímání, říkával, že jde s Pánem Ježíšem někam na procházku. Rozjímání není žádná věda, jde o přebývání s Bohem. Podstatné pro něho bylo přebývání s Bohem, prosté, průzračně čisté, jednoduché, srozumitelné pro každého.  Vždy když mluvil o svém věznění, vyprávěl o těchto událostech svobodně, velkoryse, bez nejmenší kapky hořkosti. Vzpomínal na velmi krutou dobu a přitom o ní vyprávěl tak, že se všichni u toho hodně nasmáli. Někdy se ho lidé ptali, co dělá u sester, a on odpovídal: „Sbírám zlato.“ „A co to znamená, Domine?“ – „Mlčeti zlato…“

„Dominus“ – František Míša zemřel 3. března 2005 v královéhradecké nemocnici ve věku 92 let. Věříme, že je tím, kdo nás s Donem Boskem očekává v nebi.