Jurečka František

P. František Jurečka

narozen 20. 7. 1914 v Lipníku nad Bečvou,

první sliby  6. 8. 1932 ve sv. Beňadiku,

kněžské svěcení  5. 7. 1941 v Olomouci,

zemřel  8. 8.  1975 v Lipníku nad Bečvou

      P. František Jurečka pocházel ze zbožné rodiny. Jeho nejstarší bratr Jan byl knězem a profesorem na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Starší bratr Stanislav odejel v roce 1925 s druhou výpravou chlapců do Perozy Argentiny k salesiánům. Začal v roce 1926 noviciát, ale ze zdravotních důvodů ho nedokončil.  František následoval svého bratra. Neodejel už do Itálie, ale po studiích na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, šel do Fryštáku, kde otevřeli v roce 1927 salesiáni první ústav na Moravě. V roce 1931 oba bratři, protože Stanislav se salesiánů nevzdal, vstoupili do noviciátu ve sv. Beňadiku. Oba složili v srpnu 1932 první sliby. Stanislav zůstal ve sv. Beňadiku, František odešel na filozofii do Fryštáku, kde zůstal i na asistenci. Vyučoval latinu a jiné předměty.

     V roce 1937 začal studovat teologii v Ostravě a následující rok, kvůli nejisté situaci u nás  přešel do Lublaně. Zde onemocněl oční chorobou a vrátil se do vlasti.  Dokončoval studium teologie soukromě. Vysvěcen byl 5. července 1941 v Olomouci.

     P. František se po vysvěcení stal katechetou ve Fryštáku. Byl malé postavy, neoplýval výřečností. Ale v slabém těle byl velký duch. Míval plno plánů a nápadů a hořel horlivostí pro spásu duší. V horlivosti si někdy neuvědomoval, že činnost musí být uspořádaná, aby byla účinná. Nebral někdy v úvahu místní poměry a povahu lidí. Pro svou nereálnost a nepraktičnost býval často zklamán. Ale nikdy se smutkem dlouho netrápil. Ač nepochopen, vždy znovu vzplál nadšením. Bůh, který vidí do nitra člověka jistě odměnil jeho velkou víru a obětavost pro spásu duší. Při vyučování náboženství byl vynalézavý a podnikavý. Nebál se využívat všech nejnovějších pomůcek a příruček, o své práci se rád radil s jinými spolubratry. Uspořádal misijní a katechetickou výstavu.

     V roce 1949 byl zpovědníkem v brněnské komunitě. Zde ho zastihla likvidace řeholí v roce 1950. Byl odvezen spolu s ostatními do internace v Oseku u Duchcova. Tam měl konflikt s vedením a byl za trest převezen do přísnější internace do Želiva. Pro své chatrné zdraví byl přičiněním své matky propuštěn. Pak střídal pobyt doma v Lipníku s léčením v nějaké nemocnici či sanatoriu. Jeho horlivost mu nedala, pomáhal, kde se dalo, i když neměl pověstný státní souhlas. Sloužil spolubratřím při měsíčním "Cvičení šťastné smrti" , jak se tehdy říkalo. Při jedné návštěvě Prahy navštívil spisovatelku paní Marii Holkovou a podnítil ji k sepsání životopisného románu " Čao Niku " o Dominiku Saviovi, který později vyšel v Křesťanské akademii v Římě.

     Když začalo v roce 1956 zatýkání spolubratří, byl také zatčen  a souzen s olomouckou skupinou. Ve vězení strávil většinu času ve vězeňské nemocnici. Zde také přestál první záchvat mozkové mrtvice. Po propuštění pokračoval znovu ve své činnosti, i když riskoval nové zatčení. Ovšem jeho tělesné síly ochabovaly. Asi rok byl duchovním správcem sester  v domově důchodců na Lhotsku u Blazic.

     Druhá mozková mrtvice, která ho postihla v roce 1975, způsobila jeho smrt. Zemřel pět měsíců po svém bratru Stanislavovi. Je pochován v rodinném hrobě na hřbitově v Lipníku nad Bečvou.