Poválečné období (1939 - 1950)

 

     Již v prvních květnových dnech se konaly v oratoři bohoslužby a slavné májové pobožnosti za velké účasti věřících, ještě uprostřed ruských pozic. Pak přišlo osvobození a se svobodou se život v oratoři naplno rozproudil.

Oratoř po 2. světové válce

     Pan inspektor Stuchlý zůstal v prvních letech po válce v Brně. Nastaly různé personální změny. Bohoslovecký studentát se přestěhoval do nového domu v Mníšku pod Brdy, kde manželé Karlovi věnovali salesiánům vilu "Ave Maria". Ředitelem v Mníšku se stal P. Josef Lepařík, starší bratr P. Františka Lepaříka. Školním rádcem se stal poslední brněnský ředitel P. Míša. P. Bartušek odešel do Fryštáku, kam se vrátili také studenti ze Dvorku u Přibyslavi. Dvorek se stal součástí brněnské oratoře. Vyčerpaný P. František Lepařík, který přežil frontu v Hodoňovicích u Místku jako rekonvalescent, byl nějaký čas v pastoraci v Oseku u Duchcova a pak se stal ředitelem domu pro pozdní povolání v Ústí nad Labem - Trmicích. V Brně se stal novým ředitelem P. Vojtěch Tomáš a řídil oratoř až do roku 1948. P. Tomáš přitáhl do oratoře svými korepeticemi mnoho studentů. P. Tomáš také zorganizoval vlakový poutní zájezd na sv. Hostýn. Někteří kněží vyučovali náboženství na čtyřech žabovřeských školách.

     V Brně zůstal také P. Hudeček, který  se  stal po  roce 1948 ředitelem oratoře,  a první školní rok po válce i P. Surý, kterého pak vystřídal P. Hasilík. I on se cele věnoval divadlu.

     V  roce 1948 po únorových událostech představení rozhodli, že devětasedmdesátiletý inspektor Stuchlý  již  nemůže  nést  břemeno inspektorského úřadu a rozhodli, že po něm nastoupí mladší P. Antonín Dvořák, a že se inspektoriát přenese do Prahy.

     Po válce se salesiánům nabízely velké možností práce s mládeží. V duchu svobodného vyžití ve volné přírodě se prožívaly prázdniny v osadě u Dvorku u Přibyslavi, která se stala letní kolonií brněnské oratoře.

     Také  kapela  se obnovila.  Byla  zvána,  aby  koncertovala  na  různých oslavách a památných vzpomínkových  dnech  v  různých  částech  Brna  a  okolí.  Kapela hrála například v Soběšicích u Brna,  které  byly  na Brněnsku nejvíce postiženy válkou, na vzpomínkovém dni k poctění památky občanů,  kteří  padli  za  války.  Kapela  hrála  i  při  jiných příležitostech, například při hrách školní mládeže na hřišti "Pod lesem" a pří dalších významných obecních oslavách.

     Po válce se stala oratoř duchovním centrem a poutním místem pro široké okolí. Svědčila o tom účast na průvodech při Božím těle. Nejen mládež, ale i dospělí stále častěji navštěvovali oratoř, aby měli užitek z bohatého duchovního života. Často se stávalo, že do kostela po svých dětech začali chodit po dlouhé přestávce i rodiče. Bylo zde několik návratů do církve a křtů v dospělosti. 

     Kromě pravidelných bohoslužeb o nedělích a všedních dnech  bývaly každý květen májové pobožnosti s promluvou a recitací družiček, v červnu pobožnosti k Nejsvětějšímu Srdci Páně, v říjnu růžencové a v listopadu dušičkové pobožnosti. Před Hodem Božím vánočním bývala devítidenní novéna, při které se zpívaly žalmy a hymny oslavující narození Páně. Před každým významnějším svátkem a výročím v roce, i na začátku školního roku a při jeho zakončení, bývalo triduum, případně novéna, kdy se věřící intenzivně připravovali na nadcházející událost, hlavně pak řádnou svátostí smíření a svatým příjímáním. Několikrát do roka se konaly duchovní obnovy. Salesiáni jezdili i do jiných kostelů, konali tam duchovní obnovy a seznamovali věřící s posláním salesiánů.

    Již od začátku činností oratoře salesiáni nacvičovali s chlapci latinský gregoriánský chorál, který se měl na základě přípisu papeže Pia X. zpívat při všech slavných bohoslužbách.

     Při Vzkříšení a Božím těle se konaly v Žabovřeskách průvody, kterých se účastnilo vždy velké množství lidí. Procházelo se žabovřeskými ulicemi až na ulici Fandrlíkovu a po Královopolské a přes Přívrat zpět.

     Liturgické obřady Zeleného čtvrtku, Velkého pátku a Bílé soboty se slavily v té době v ranních hodinách. V brněnské oratoři na Velký pátek dopoledne po obřadech býval na jevišti naaranžovaný Boží hrob,

 

 

ozářený barevnými světly, s bohatou výzdobou palem a zeleně. U Božího hrobu mívali čestnou stráž mladí oratoriáni, kteří byli oblečeni do ministrantského oděvu jako při bohoslužbách. Nejméně dvojice ministrantů se střídala po půl hodině po celý Velký pátek a Bílou sobotu až do večera - do začátku slavnosti Vzkříšení, při které se konal průvod s Nejsvětější svátostí po Žabovřeskách.

     Zakládaly se družiny při oratoři jak pro muže, tak i pro ženy - například družina Panny Marie, Nejsvětějšího Srdce, svatého Aloise. Pořádaly se pravidelné debatní katechismové večery. Zde se řešily všechny otázky, které byly nejasné mnoha věřícím.

     Každý měsíc bylo cvičení dobré smrti a schůze salesiánských spolupracovníků. Mnoho Brňanů patřilo do Sdružení salesiánských spolupracovníků a kult Panny Marie Pomocnice a svatého Jana Boska v Brně zobecněl.

     Při desátém výročí vzniku a posvěcení oratoře – 8. 12. 1949 bylo vzpomenuto desetiletí práce s mládeží. Po obvyklé řádné duchovní přípravě byla na svátek Panny Marie krásná akademie se vzpomínkovým večerem a pestrým programem. P. František Lepařík napsal hochům krásný vzpomínkový pozdrav ze severočeského pohraničí se zdravicí i od dalších bývalých ředitelů brněnské oratoře - P. Míši a P. Tomáše. Bylo to hezké ukončení desetiletí činnosti.

Rok 1950

     Těžký zásah přišel v noci z 13. na 14. dubna 1950, kdy byli všichni salesiáni spoutáni a odvlečeni do soustřeďovacího kláštera v Oseku u Duchcova. Z oratoře v Žabovřeskách bylo odvezeno pět kněží a tři asistenti. Pouze P. Tomáš - třetí ředitel brněnské oratoře nebyl odvezen, protože byl právě tou dobou po operaci u Milosrdných bratří v Brně.

     Roku 1948 po únorovém puči se k moci ve státě dostali komunisté. Začátkem roku 1950 už měli plán, jak zlikvidovat kláštery v naší republice. Nejprve byl uskutečněn "monstrproces" s opaty a hlavními představenými premostrátů, jezuitů, redemptoristů, dominikánů a františkánů. Tento proces se uskutečnil 31.3. 1950. Osm dní po skončení procesu dal Slánský pokyn k úderu proti řádům, jenž byl označován jako nejtěžší rána církevní hierarchii a imperialistickým agentům. V noci z 13. na 14. dubna byly všechny domy jednotlivých řádů (tedy i salesiánů} obklíčeny a všichni svezeni do sběrných koncentračních klášterů, kde byli protiprávně internováni bez možností svobodného pohybu. Brněnští salesiáni, podobně jako ostatní, byli soustředěni do salesiánského ústavu v Oseku u Duchcova. Celou akci představila o několik dní později ČTK české veřejností jako reorganizaci řeholníků za účelem dosažení hlubšího řeholního života a také, aby budovy, do té doby nevyužité, mohly lépe sloužit lidu.

     Po násilném odvlečení salesiánů nezůstal Don Bosko v Žabovřeskách zapomenut. Za necelých 11 let činnosti salesiánů v oratoři v Žabovřeskách brněnská veřejnost velmi pozitivně hodnotila a ještě hodnotí jejich práci s mládeží a věřícími. Dodnes na oratoř mnozí lidé s uznáním vzpomínají, i když už někteří z těch, kdo oratoř navštěvovali, nejsou dnes věřícími.

Činnost v oratoři od 14. dubna 1950 do roku 1951

     Když 14. dubna 1950 přišli oratoriáni odpoledne do oratoře, kam pravidelně chodívali, s údivem hleděli na příslušníky StB v civilu, které tam uviděli místo asistentů a kněží a dotazovali se po salesiánech. Příslušníci StB jim sdělili, že salesiáni jsou teď na dlouhodobém školení, oratoř však bude dál v provozu a místo salesiánů tam budou teď oni. Cílem příslušníků StB bylo všechny oratoriány postupně přeřadit do pionýra a Svazu československé mládeže. Za tím účelem byly velká a malá herna předány do užívání svazákům. Pro bohoslužebné účely byl povolen pouze chrámový prostor a sakristie s hudebnou, protože když kostel zavřeli, lidé dělali ostudu. Dále byly k dispozici tři pokoje proti sakristii, stolárna, z první přístavby dva pokoje vedle herny a kuchyň, ale bez jídelny, ta sloužila svazákům jako klubovna. Všechny ostatní místnosti z druhé přístavby si pro sebe zabrala hudební škola (LŠU) . Do této situace však zasáhla Kostelní jednota, která prohlásila podle práva celou nemovitost za svůj majetek, ale k zaknihování už nedošlo.

Život liturgické rodiny

      Předseda Kostelní jednoty a katecheta v důchodu P. Alois Kratochvíl okamžitě začal pokračovat v oratoři v duchovním poslání. Denně ráno sloužíval mše svaté a večer míval požehnání. V neděli se v oratoři sloužily čtyři mše svaté. Dvě míval P.Alois Kratochvíl a dvě P. Josef Bradáč, kaplan komínské farnosti. Třetí mši svatou sloužil P. Bradáč v brněnské části Jundrov, která spadala do farnosti Komín.

      Po smrti P. Kratochvíla se také Žabovřesky dostaly pod správu farnosti Komín. Komínský pan farář nechtěl sám vystupovat, proto udělal svého kaplana Josefa Bradáče v Žabovřeskách správcem. P. Josef Bradáč udělal velký kus práce. Usměrňoval provoz v duchu živého společenství, které se činně podílí na náboženském i společenském životě. Mládež si s ním rozuměla, všímal si chlapců i děvčat.

     Při  duchovních  obnovách  a  významných svátcích  si  zval  do  oratoře  významné  kněze a kazatele,  například  P. Stanislava  Krátkého,  P. Ladislava  Simajchla,  P. Oldřicha  Mifka  a  další. On  sám byl velkým propagátorem liturgie za spoluúčasti lidu. Byl  v  podstatě  jakýmsi  předvojem pozdějšího  koncilního  hnutí  za  obrodu  liturgie.  Již v polovině  padesátých let  zavedl  v  oratoři recitované mše svaté, kdy lid některé části při mši svaté sborově recitoval a doprovázel liturgickým zpěvem žalmů, a to vše v jazyce českém. Kolekty a epištoly byly při každé mši také čteny v jazyce českém. O to se starali laici. Také církevní hodinky - nešpory a kompletář - byly dvakrát měsíčně za doprovodu lidu zpívány v češtině a tím neobyčejně zpopularizovány. Gregoriánský chorál v oratoři za  P. Bradáče  dosáhl  neobyčejného rozkvětu. Již za salesiánů zpívali  chlapci  při  významných slavnostech neměnné části mše svaté - tzv.  ordinarium  Missa  de  angelis  ( kyrie,  gloria,  credo, sanctus,  agnus).  Přičiněním  P.  Bradáče  a  za  pomoci  Jana  Floriana  ze  Staré  Říše  se  asi dvanáctičlenná schola chlapců a mužů pod vedením Radko Fronce naučila zpívat i jiná ordinaria a při každé mši svaté zpívala také proměnlivé části mše  svaté,  zvaná  propria. Gregoriánský  chorál se zpíval vždy dvakrát měsíčně, z toho jedenkrát zpívali spolu se scholou věřící ordinarium Missa de angelis, které věřící naučili zpívat varhaníci. Všechny části mše svaté heslovitě uvedl a vysvětlil mystagog  ( moderátor )  a  zpívané  texty  proměnných  částí  před  zpěvem  přečetl  česky  lektor. Ordinarium pak zpívali věřící střídavě se scholou latinsky. K tomuto účelu měli k dispozici natištěné knížečky v gregoriánské notaci s latinským i českým textem. Tyto knížečky, stejně jako knížečky s církevními hodinkami, byly tisknuty a rozmnoženy tajně a pak zařazeny mezi ostatní  písně,  které byly natištěny  ještě  za  působení  salesiánů,  takže  se  mezi  nimi  schovaly.  Tištění  jakéhokoli liturgického  textu  bylo  v  té  době  bez  svolení  tzv. církevních tajemníků,  kteří  byli  u  každého biskupství a prakticky o všem rozhodovali, velkým rizikem. A byla velmi malá pravděpodobnost, že by tyto texty mohly být oficiální cestou vytištěny.

     P.  Bradáč  také  volně  navázal  na  salesiánské  katechismové  debatní  večery, které v oratoři zavedl  P. Surý a  pokračoval  v nich  P. Hasilik. P. Bradáč  lidem vysvětloval smysl  textu  Písma svatého - Nového zákona,  zejména  Lukášova  evangelia,  Skutků  apoštolských a listů svatého Pavla. Zájem o tyto večery a účast na nich byla velká.

     Slavení Velikonoc a tradiční poutě na Vranov se konaly spolu s částmi Jundrov a Komín v rámci celé farnosti. Kromě poutě na Vranov P.Bradáč s brněnskou oratoří  organizoval  také  autobusové poutní zájezdy na Hostýn, Velehrad, Svatý Kopeček, Křtiny, Sloup a jiná poutní místa.

     Májové pobožnosti byly organizované podobně jako za salesiánů - s recitacemi družiček. Večer po skončení májové pobožnosti, když lidé  odcházeli  do  svých  domovů,  vyhrávali  jim  na  cestu  z věže  oratoře  bývalí oratoriáni na dechové nástroje. Nejaktivnějšími byli František Ohrazda na trubku a František Putna a Radko Fronc na klarinety.

 Aktivita starších oratoriánů

     Protože při násilném odvlečení salesiánů byli odvezeni také klerici - asistenti, museli nyní jejich roli  převzít  starší  oratoriáni.  Pod duchovním dohledem komínského kaplana Josefa Bradáče pak sami vedli své mladší kamarády na cestě k Bohu. V době násilného záboru oratoře jim bylo 15 - 18 let. Nejstarší byl Evžen Moroz, kterému bylo již 27 let a měl bohaté organizační zkušenosti z konce války,  kdy  oratoriány  řídil  P.  Rudolf  Bartušek. Ten   kolem   sebe   tehdy   soustředil   schopné mladíky,  kteří  mu  v  jeho  práci  pomáhali.  Jedním  z  nich  byl  právě Evžen Moroz, který byl od narození  téměř  slepý.  Na  jedno  oko  neviděl  vůbec  a  na  druhé  velmi  málo.  Byl  však velký organizátor. Zajistil, aby se o mladší chlapce starali starší oratoriáni a on sám se pak plně věnoval sakristii a  kostelu. Každý den brzy ráno připravoval podle direktáře - diecézního kalendáře mešní roucha  a  zakládal  v  kněžském misálu příslušné mešní formule platné pro ten který den. Po mši svaté  uzamykal  kostel  a  šel  do  práce.  Po práci chodil přímo do oratoře, účastnil se večerních bohoslužeb a domů se vracel pozdě večer.

     Oratoriáni,  kteří se  v této době  starali o mladší kamarády, se jmenovali: Josef Petřík, František Zouhar,  Antonín  Vecheta,  František  Ohrazda,  Jaroslav  Sadecký.  Tato  sestava   v   podstatě fungovala  až  do  roku  1951,  kdy  byl  Evžen  Moroz zatčen a pro nedovolené studentské aktivity odsouzen  na  5  let  do  vězení,  prý pro trestný čin rozvracení republiky. Po roce byl díky amnestii propuštěn,  měl  však  zakázán  pobyt  v  Brně.  Po zatčení  Evžena  Moroza  převzal  jeho funkci v sakristii  salesiánský  koadjutor  Ignác Tatýrek,

 

 

který byl představenými poslán, aby zde vykonával funkci  správce  oratoře.  Kostelní  jednota  s  tím  souhlasila,  a  tak  se  Ignác  Tatýrek  ještě  před zatčením Evžena Moroza ubytoval v oratoři. Krátce po Ignáci Tatýrkoví přijeli do Brna dva klerici - Stanislav Stařík a Josef Šimčík. Byli ubytováni společně vedle Ignáce Tatýrka.

      Stanislav Stařík pomáhal při zaučování nových ministrantů. V roce 1954 odešel studovat lesní inženýrství do Prahy, později studoval teologii a byl tajně vysvěcen na salesiánského kněze.

     Josef  Šimčík  v  brněnské  oratoři  pomáhal  při  mši  svaté,  hrál  na  varhany spolu s ostatními varhaníky: Radko Froncem, Karlem Vechetou a Stanislavem Sadeckým. Později z oratoře odešel, věnoval se intenzivně studiu, byl tajně vysvěcen, a dodnes působí jako salesián v Curychu ve Švýcarsku.

Život oratoriánů

     Po  záboru  oratoře  chodila  zpočátku  mládež  do  oratoře dál.  Sportovní inventář jim půjčovali správcové,  příslušníci  StB. Večer  se  pak  mladí  účastnili  svátostného  požehnání zakončeného večerními modlitbami podle vzoru salesiánů.

    Původních   dvanáct    správců   bylo  zanedlouho  vystřídáno   správcem  jediným.   Oratoriáni pozorovali, jak si tito správci denně odnášeli domů v přeplněných taškách zásoby salesiánů - a to především  zásoby  potravin, zejména  mešní  víno. Když  všechny  zásoby  odnesli, neměli  v oratoři  již  nic  na  práci a  na  dohled  stačil  jediný  správce.  I  ten  však musel odejít, neboť se o nemovitost  přihlásila  Kostelní   jednota, které  byl  koncem  roku  1950  kostel s nejnutnějšími místnostmi předán.  Druhá  přístavba  byla  odevzdána k užívání hudební škole a hlavní místnosti první  přístavby  obdržel Svaz československé mládeže, spolu s hřištěm. Svazáci však do oratoře moc nechodili, a tak hřiště patřilo hlavně ministrantům, kteří odůvodňovali svůj pobyt na  hřišti  tím, že čekají na bohoslužby. Proti pobytu ministrantů na hřišti v podstatě nikdo neměl vážnější námitky, pouze církevní tajemník se nechal slyšet, že mu to připomíná činnost salesiánů. Bylo  mu  to  však kompetentními osobami vymluveno a odůvodněno tím, že v  přilehlých  místnostech  se učí  jedna skupina praktické i teoretické ministrantské službě a ostatní, kteří přišli ministrovat na bohoslužby, je  lépe soustředit na hřišti u kostela, než je nechat volně se pohybovat po ulicích. Proto bylo nutné všechny  oratoriány  přeškolit  na  ministranty  a  slovo  oratorián  vypustit  ze  slovníků.  Všichni  v Žabovřeskách byli tedy "ministranti", to církevní tajemník  akceptoval  a  nic  proti  tomu  nenamítal. Tak  se  stávalo, že  při  bohoslužbách  býval  presbytář  zaplněn  ministranty  v  několika  řadách, na každé mši svaté jich bylo nejméně padesát, a jen malá část ministrantů, která se do presbytáře nevešla, byla v civilním oděvu v prvních řadách chrámového prostoru.

     Je  pravda,  že  hodně  mladých  po  odvlečení  salesiánů  přestalo  do  oratoře chodit. Jedni ze strachu, jiní z obavy o svou budoucnost, o možnost zamezení přijetí na vyšší stupeň školy. Někteří se pak kostelu v rámci ateistické propagandy natolik odcizili, že jsou dnes nevěřícími, jiní se naopak po revoluci v roce 1989 zpět k Bohu vrátili.