1951–1989

 

Aktivita starších oratoriánů

     Protože při násilném odvlečení salesiánů byli odvezeni také klerici - asistenti, museli nyní jejich roli převzít  starší  oratoriáni.  Pod duchovním dohledem komínského kaplana Josefa Bradáče pak sami vedli své mladší kamarády na cestě k Bohu. V době násilného záboru oratoře jim bylo 15 - 18 let. Nejstarší byl Evžen Moroz, kterému bylo již 27 let a měl bohaté organizační zkušenosti z konce války,  kdy  oratoriány  řídil  P.  Rudolf  Bartušek. Ten   kolem   sebe   tehdy   soustředil   schopné mladíky,  kteří  mu  v  jeho  práci  pomáhali.  Jedním  z  nich  byl  právě Evžen Moroz, který byl od narození  téměř  slepý.  Na  jedno  oko  neviděl  vůbec  a  na  druhé  velmi  málo.  Byl  však velký organizátor. Zajistil, aby se o mladší chlapce starali starší oratoriáni a on sám se pak plně věnoval sakristii a  kostelu. Každý den brzy ráno připravoval podle direktáře - diecézního kalendáře - mešní roucha  a  zakládal  v  kněžském misálu příslušné mešní formule platné pro ten který den. Po mši svaté  uzamykal  kostel  a  šel  do  práce.  Po práci chodil přímo do oratoře, účastnil se večerních bohoslužeb a domů se vracel pozdě večer.

     Oratoriáni,  kteří se  v této době  starali o mladší kamarády, se jmenovali: Josef Petřík, František Zouhar ,  Antonín  Vecheta ,  František  Ohrazda ,  Jaroslav  Sadecký.  Tato  sestava   v   podstatě fungovala  až  do  roku  1951,  kdy  byl  Evžen  Moroz zatčen a pro nedovolené studentské aktivity odsouzen  na  5  let  do  vězení,  prý pro trestný čin rozvracení republiky. Po roce byl díky amnestii propuštěn,  měl  však  zakázán  pobyt  v  Brně.  Po zatčení  Evžena  Moroza  převzal  jeho funkci v sakristii  salesiánský  koadjutor  Ignác Tatýrek, který byl představenými poslán, aby zde vykonával funkci  správce  oratoře.  Kostelní  jednota  s  tím  souhlasila,  a  tak  se  Ignác  Tatýrek  ještě  před zatčením Evžena Moroza ubytoval v oratoři. Krátce po Ignáci Tatýrkoví přijeli do Brna dva klerici - Stanislav Stařík a Josef Šimčík. Byli ubytováni společně vedle Ignáce Tatýrka.

      Stanislav Stařík pomáhal při zaučování nových ministrantů. V roce 1954 odešel studovat lesní inženýrství do Prahy, později studoval teologii a byl tajně vysvěcen na salesiánského kněze.

     Josef  Šimčík  v  brněnské  oratoři  pomáhal  při  mši  svaté,  hrál  na  varhany spolu s ostatními varhaníky: Radko Froncem, Karlem Vechetou a Stanislavem Sadeckým. Později z oratoře odešel, věnoval se intenzivně studiu, byl tajně vysvěcen, a dodnes působí jako salesián v Curychu ve Švýcarsku.

Život oratoriánů

     Po  záboru  oratoře  chodila  zpočátku  mládež  do  oratoře dál.  Sportovní inventář jim půjčovali správcové,  příslušníci  StB. Večer  se  pak  mladí  účastnili  svátostného  požehnání zakončeného večerními modlitbami podle vzoru salesiánů.

    Původních   dvanáct    správců   bylo  zanedlouho  vystřídáno   správcem  jediným.   Oratoriáni pozorovali, jak si tito správci denně odnášeli domů v přeplněných taškách zásoby salesiánů - a to především  zásoby  potravin, zejména  mešní  víno. Když  všechny  zásoby  odnesli,   neměli  v oratoři  již  nic  na  práci  a  na  dohled  stačil  jediný  správce.  I  ten  však musel odejít, neboť, se o nemovitost  přihlásila  Kostelní   jednota,   které  byl  koncem  roku  1950  kostel   s   nejnutnějšími místnostmi  předán.  Druhá  přístavba  byla  odevzdána k užívání hudební škole a hlavní místnosti první  přístavby  obdržel Svaz československé mládeže, spolu s hřištěm. Svazáci však do oratoře moc nechodili, a tak hřiště patřilo hlavně ministrantům, kteří odůvodňovali svůj pobyt na  hřišti  tím, že čekají na bohoslužby. Proti pobytu ministrantů na hřišti v podstatě nikdo neměl vážnější námitky, pouze církevní tajemník se nechal slyšet, že mu to připomíná činnost salesiánů. Bylo  mu  to  však kompetentními osobami vymluveno a odůvodněno tím, že v  přilehlých  místnostech  se učí  jedna skupina praktické i teoretické ministrantské službě a ostatní, kteří přišli ministrovat na bohoslužby, je  lépe soustředit na hřišti u kostela, než je nechat volně se pohybovat po ulicích. Proto bylo nutné všechny  oratoriány  přeškolit  na  ministranty  a  slovo  oratorián  vypustit  ze  slovníků.  Všichni  v Žabovřeskách byli tedy "ministranti", to církevní tajemník  akceptoval  a  nic  proti  tomu  nenamítal. Tak  se  stávalo, že  při  bohoslužbách  býval  presbytář  zaplněn  ministranty  v  několika  řadách, na každé mši svaté jich bylo nejméně padesát, a jen malá část ministrantů, která se do presbytáře nevešla, byla v civilním oděvu v prvních řadách chrámového prostoru.

     Je  pravda,  že  hodně  mladých  po  odvlečení  salesiánů  přestalo  do  oratoře chodit. Jedni ze strachu, jiní z obavy o svou budoucnost, o možnost zamezení přijetí na vyšší stupeň školy. Někteří se pak kostelu v rámci ateistické propagandy natolik odcizili, že jsou dnes nevěřícími, jiní se naopak po revoluci v roce 1989 zpět k Bohu vrátili.

     Přibývalo však mnoho nových, zvláště mladých ministrantů, kteří za salesiánů ještě do oratoře nechodili. V první polovině padesátých let registrovala brněnská oratoř přibližně sto ministrantů. Později však, po nové vlně zatýkání salesiánů v roce 1956 a 1957 a po přeložení P. Bradáče mimo Brno, se tento počet snížil zhruba na polovinu.

Práce s ministranty

     Vzhledem k tomu, že po uvěznění Evžena Moroza se v kruzích komunistů stále častěji začínalo mluvit o pokračování salesiánské oratoře, bylo nutné dát ministrování určitý systém a řád, aby činnost ministrantů mohla být obhájitelná. Oratorián Josef Petřík se proto dohodl s bývalým oratoriánem Karlem Blahou a sestavili spolu dle obtížnosti sedm stupňů ministrantských hodností, které měly základ v předválečném časopisu LEGIO ANGELICA, byly však přizpůsobeny běžné praxi v brněnské oratoři. Tyto hodnosti, seřazené za sebou od nejvyššího k nejnižšímu stupni, nesly názvy: Kandidát, Nováček, Čekatel, Ministrant, Akolyta, Turiferář a Ceremoniář. Podmínkou pro získání hodnosti bylo znát, praktikovat a umět vysvětlit, co jednotlivá ustanovení těchto stupňů hodností obsahují. Všichni ministranti byli rozděleni podle věku do skupin po 10 - 15 členech. Každá skupina se scházela vždy jedenkrát týdně v určitý den a starší oratoriáni jim jako ve škole vysvětlovali význam a smysl jednotlivých ustanovení ministrantských stupňů. Každý den v týdnu tak měla určitá skupina zhruba šedesát minut před začátkem bohoslužby ministrantské poučení.

     Ostatní ministranti se mohli pod stálým dozorem starších oratoriánů v ostatních místnostech nebo na hřišti připravovat na bohoslužbu. Stálým dozorem byla myšlena neustálá přítomnost starších oratoriánů mezi ministranty. Starší oratoriáni si s chlapci hráli, účastnili se jejich zábavy. Bylo to přesně podle Don Boskových zásad a také salesiáni v Brně takto dohlíželi na oratoriány. Lidé často vídali P. Lepaříka nebo jiné salesiány, jak na hřišti pobíhají s chlapci, jako by byli jedni z nich.

     Poté, co se ministranti naučili předkládanou látku, skládali zkoušky ze svých znalostí. Museli začít od nejnižších stupňů a postupně skládat zkoušky z vyšších stupňů. Každý stupeň obsahoval otázky ze tří tématických celků: ministrantské znalosti, náboženské znalosti a praktická osobní zbožnost (modlitby, mše svaté, svatá přijímání...). Ti, kteří složili první čtyři stupně včetně znalosti "Ministranta", byli v kostele při slavné bohoslužbě přijati P. Bradáčem slavnostní obláčkou mezi opravdové ministranty. Měli pak právo nosit nové liturgické oblečení, které bylo ušité speciálně pro tuto  slavnostní  příležitost  v  oratoři. Návrh střihu a liturgické výzdoby tohoto oděvu provedl sám P. Bradáč. Po řádném složení stupně "Akolyta" byl absolvent slavnostně přijat do družiny LEGIO ANGELICA a měl právo nosit na oděvu speciální liturgický štít. Nejvyšší hodnosti "Turiferář" a "Ceremoniář" už byly značně náročné zejména na liturgickou znalost a náboženské vědomosti a za dobu jejich trvání je složilo jen několik hochů.

     Každý ministrant měl svou ministrantskou knížku se jménem, datem narození a dalšími důležitými údaji. Ministrantská knížka byla kapesního formátu, měla tvrdé desky a obsahovala ministrantský zákon, dále údaje o zápisu do knihy Nejsvětějšího Srdce Ježíšova při absolvování devíti PRVNÍCH pátků v měsíci a doprovodných podmínek, údaje o zápisu do knihy Nejblahoslavenějšího Srdce Panny Marie při absolvování pěti PRVNÍCH sobot v měsíci a daných podmínek a konečně se do ministrantských knížek zapisoval průběh skládání jednotlivých ustanovení hodnostních stupňů z ministrantských zkoušek, datum obláčky a datum přijetí do družiny LEGIO ANGELICA.

Činnost dívčí družiny Panny Marie

     Družina Panny Marie, která působila při oratoři již za salesiánů, soustředila kolem sebe děvčata ihned po násilném odvlečení salesiánů a záboru oratoře. Nacvičovala se recitace na májové pobožnosti a Marie Sadecká založila dívčí sbor. Pomáhala jí při tom Jaroslava Holánová a na varhany dívčí pěvecký sbor doprovázel Stanislav Sadecký, bratr vedoucí dívčího sboru. 

Další aktivity

       Oratorián  Jaroslav  Sadecký  sestavil  z  ministrantů  malý  smyčcový  orchestr,  který předváděl své umění pro obveselení kamarádů a dívčího pěveckého sboru.

     Ze stejného důvodu se věnovali oratoriáni František Ohrazda a Jaroslav Olšar ochotnickému divadlu. Často si k hereckému představení přizvali osvědčené herce - komiky z doby působení salesiánů, a to Františka Antla, Františka Putnu a Leonida Ochrymčuka.

     Učitel Karel Vecheta pak často zpestřil sobotní nebo nedělní odpoledne filmovým představením. Filmy a promítací přístroj si přes víkend půjčil ve škole.

     Radko Fronc kromě vedení gregoriánské scholy vedl také smíšený pěvecký sbor, který zpíval latinské i české mše svaté a sbory při větších slavnostech i pašijích na Květnou neděli. Tento sbor se také angažoval v kostele svatého Leopolda u Milosrdných bratří v Brně, kde byl ubytován a zároveň působil i třetí ředitel brněnské oratoře P. Vojtěch Tomáš, který byl osudného dne 14.4. 1950 po operaci, proto unikl zatčení.

     Schola zpívající gregoriánský chorál bývala oděna v liturgická roucha a její místo bylo v presbytáři nebo jeho blízkosti. Při novém slavení Velikonoc, kdy se liturgie svatého Třídení konala ve večerních hodinách, účinkovala schola také v chrámu svatého Vavřince, kde se konaly obřady pro celou farnost - včetně Jundrova a Žabovřesk. V té době se ještě všechny zpěvy zpívaly latinsky. Proto jeden člen scholy, většinou to býval Leoš Losmann, před začátkem zpěvu a před jednotlivými částmi obřadu vysvětlil stručně smysl a účel jednotlivých částí obřadu a Robert Mayer jako lektor přečetl lidem před zpěvem česky text.

     V roce 1953 přišel do oratoře pomáhat (především s výukou ministrantů) další salesián - klerik, který za salesiánů také navštěvoval oratoř, bydlel v Žabovřeskách a jmenoval se Zdeněk Chylík. Byl znalcem gregoriánského chorálu a také ovládal hru na varhany. Když bylo potřeba, pomáhal občas při bohoslužbách varhaníkům, stejně jako další oratorián MUDr. Zdeněk Haičman. Zdeněk Chylík byl v roce 1968 spolu s dalšími salesiány tajně vysvěcen na kněze. Zdeněk Chylík byl velkou posilou nejen scholy při zpěvu gregoriánského chorálu, ale hodně pomohl i s výukou ministrantů, zvláště tehdy, když Karel Blaha musel narukovat na dva roky na vojnu.

     Když pak v roce 1954 odešel klerik Stanislav Stařík na vojnu, jeho místo zaujal další salesián - klerik Miroslav Lehečka, kterého měla mládež ráda pro jeho veselou povahu. V roce 1955 zorganizoval prázdninové setkání části ministrantů ze Žabovřesk s oratoriány z Ostravy, kde salesiánská činnost v kostele svatého Josefa také pokračovala. Setkání se uskutečnilo pod hlavičkou "lesní brigáda" ve vsi Pitárně u Třemešné ve Slezsku.

 Vztah oratoriánů k SČM

     V roce 1952 oratoriáni Antonín Vecheta a František Zouhar taktickým manévrem přešli ke Svazu československé mládeže, a tak s přehledem kontrolovali jejich činnost. V té době svazáci moc oratoř nenavštěvovali, takže hřiště patřilo ministrantům. Hernu svazáci přenechávali po nějaký čas jednou až dvakrát týdně tanečnímu orchestru Erika Knirsche, který zde měl zkoušky.

     V roce 1954 se na hřiště bez vědomí majitele nastěhovali kynologové se psy, kteří byli cvičeni pro pohraničníky zasahující při pokusech ilegálně přejít hranice. Kynologové navezlí na hřiště i různé překážky a ostnatý drát v rolích a začali psy cvičit. Celá akce byla vedena pod Svazarmem. Tehdy se ukázalo, jak bylo výhodné, že v čele SČM byli oratoriáni Antonín Vecheta a František Zouhar. Ministranti z oratoře rozšířili řídké řady svazáků, rychle si obstarali pionýrské šátky, uvázali si je kolem krku a s míčem se vrhli na hřiště. Pochopitelně došlo ke konfliktu se Svazarmem. SČM toho využil a protestoval na sekretariátu KSČ, že psi mohou pionýry pokousat. Nastal tuhý stranický boj, z něhož nakonec vyšli vítězně svazáci. Svazarm se psy a všemi svými rekvizitami musel hřiště vyklidit. O několik měsíců později se pak SČM prakticky rozpadl, neboť jej v oratoři navštěvovalo stále méně svazáků, a tak hřiště zase zůstalo ministrantům.

Akce pořádané pod vedením starších oratoriánů

     Ve volném čase provozovali ministranti různé akce obdobně jako za salesiánů. Konaly se různé sportovní zápasy: v kopané, v tenisu, ve stolním tenisu, dále zápasy ve stolní kopané a v jiných stolních hrách. Za tím účelem se využívaly různé místnosti a také stolárna pod jevištěm a zadní trakt chrámu druhé přístavby, kde se daly nasadit dveře, a tak celý prostor oddělit.

     Oblíbená byla meziministrantská utkání v kopané a ve stolním tenisu. Soupeřilo se s ministranty z Králova Pole, od svatého Tomáše, od Kapucínů a s ministranty z Troubska a Bosonoh. S ministranty od Kapucínů na soutěže do oratoře přicházel sakristián a pozdější kněz Josef Šiška. Ministranty z Troubska a Bosonoh přiváděl do oratoře Bohumil Vlach. Jedním z těchto chlapců byl Vojtěch Cikrle, nynější brněnský biskup.

     Ministranti vedli zápasy v kopané také s nekatolickou mládeží, která se pohybovala kolem kostela a pocházela z blízkých ulic Topolky a Mozolky.

     Hry na hřišti byly zpřístupněny také děvčatům - početnému sboru, který vedla Marie Sadecká, Jaroslava Holánová a Anička Chylíková.

     Mezi nejoblíbenější akce patřily výlety do okolí Brna spojené s hledáním pokladů a také výlety na kole.

     Pro vlastní potřebu a pro pobavení ministrantů byl vydáván časopis psaný na stroji, který kromě poučných statí a článků obsahoval také křížovky, hádanky a jednoduché šachové úlohy nebo studie.

     Veškerá činnost ministrantů v oratoři byla bodována. Jednotlivé činnosti měly různou bodovou hodnotu. Jinak byla hodnocena účast ministrantů při bohoslužbách v neděli a ve všední dny, jinak ráno a večer, dále byla hodnocena účast na společných akcích, ministrantských schůzkách a podobně. Na konci školního roku si pak mohli všichni vybrat nějakou cenu z velkého množství zakoupených nebo darovaných cen. Nejdříve si vybíral cenu ten, kdo v průběhu školního roku získal nejvíc bodů. Kdo byl v bodování poslední, vybíral si cenu také jako poslední. Během školního roku bývalo bodování vyhodnoceno měsíčně. Vítěz měsíčního bodování vlastnil putovní standartu "Nejlepšího ministranta".

Další vlna zatýkání salesiánů

     Další vlna zatýkání salesiánů na Moravě se uskutečnila koncem roku 1956 a v roce 1957. P. Václav Hynek, který působil v Brně do roku 1950, shromáždil kolem sebe po propuštění z internace kleriky. Pod jeho vedením se scházeli často večer po bohoslužbách v oratoři, což ovšem stát pokládal za nedovolené protistátní shromažďování. Když se to prozradilo, byli salesiáni zatčeni a odsouzeni. P. Hynek byl odsouzen na 3 roky, Z. Šumník na 2 roky, J. Drábek na 16 měsíců, S. Palásek na 18 měsíců, Miroslav Lehečka na 1 rok, Plhal na 2,5 roku a Hladký na 20 měsíců.

     Brněnské oratoři byl také zabaven epidiaskop, který si zčásti hradili sami oratoriáni a používali jej při práci s ministranty.

     Josef Petřík, který býval v oratoři do pozdních večerních hodin, byl v té souvislosti vyslýchán ve věznici v Brně Bohunicích. Kladlo se mu za vinu, že jako hlavní vedoucí ministrantů musel vědět, že se v oratoři po bohoslužbách ilegálně scházejí salesiáni s P. Hynkem. Ubránil se tvrzením, že nikdy nikomu nebránil, když se šel pomodlit do kostela mimo bohoslužby, ať už se jednalo o jednotlivce nebo o skupinku lidí.

    Kostelní jednota pod tlakem komunistů zanikla. Před svým zánikem však ještě stačila nemovitost se salesiánskou oratoří převést na farní úřad Komín, včetně zajištěni přepisu na katastru. To se později, při výstavbě nového kostela posvěceného v roce 1995, ukázalo jako velmi prozíravé a užitečné .

     Po zatčení a odsouzení skupinky kolem P. Hynka začaly narůstat tlaky proti P. Bradáčovi, duchovnímu oratoře, až byl nakonec přeložen do Zbýšova u Rosic. Později, koncem 60. let, se mu podařilo vycestovat do Francie, kde získal doktorát z teologie. Po návratu do vlasti se stal docentem na olomoucké pobočce Cyrilometodějské teologické fakulty, kde přednášel bohoslovům liturgiku a současně byl rektorem bohosloveckého semináře. Po násilném rozpuštění této fakulty byl Dr. Bradáč několik roků farářem ve Vrchoslavicích u Kojetína. Odtud odešel po těžké nemoci do důchodu a vrátil se do svého rodného města Velkého Meziříčí, kde působil až do své smrti v roce 1986. Na všech místech, kde P. Bradáč působil, jej provázela bývalá oratoriánka a vedoucí dívčího katolického skautu Marie Bělohradová, která mu obětavě až do jeho smrti vedla domácnost.

Místo P. Bradáče nastoupil do duchovní správy v Komíně P. Michal a činnost v oratoři byla pod tlakem mocných omezena.

Uzavření oratoře

     Konečně pak koncem srpna roku 1961 byla kaple s chrámovým prostorem úředně uzavřena s odůvodněním, že by babičky mohly v dřevěné budově uhořet, protože stavba byla pouze provizorní a mohlo zde hrozit nebezpečí požáru.

     Tím byla veškerá činnost v oratoři znemožněna. Ministrantské místnosti spolu s presbytářem, sakristií, hudebnou a místností vedle herny převzala hudební škola. VIastní chrámový prostor zůstal zatím neobsazen, později jej však používala ZŠ na Horově ulici při výuce tělesné výchovy jako tělocvičnu. Varhany opatřil Ignác Tatýrek jakousi schránkou z bednících dílců, aby nemohly být používány a do zadního traktu kostela se přestěhovaly všechny židle z chrámového prostoru. Zadní trakt kostela se opatřil nasazovacími dveřmi a kromě židlí se tam přenesly všechny předměty z kostela kromě oltářů - v naději na brzké vrácení a obnovení kostela. Pouze hlavní oltář s obrazem Panny Marie Pomocnice a boční oltář Dominika Savia byly převezeny do farního kostela svatého Vavřince v Komíně. Zadní trakt se uzamkl, klíče byly předány farnímu úřadu, druhé si ponechal Ignác Tatýrek, který zůstal bydlet v oratoři i nadále a vykonával funkci správce.

 

Vyhoření oratoře      

 oratoř v roce 1964

oratoř po požáru

      18. února 1965 za záhadných a dosud neobjasněných okolností kaple s oratoří vyhořela a zůstaly jen nepatrné zbytky. První, kdo požár v noci zjistil a okamžitě oznámil hasičům, byl Ignác Tatýrek, jehož probudil neobvyklý hukot a velká záře. Protože požár již nabral na síle a navíc původní část oratoře byla celá dřevěná, naděje na záchranu oratoře byla mizivá.

     Požár pravděpodobně způsobila nedbalost motoristického oddílu Svazarmu, který měl v té době pod jevištěm ve stolárně umístěné motorky. Do stolárny vedl samostatný vchod z venku, Svazarmovci si do stolárny z chrámového prostora přenesli velká kamna, která asi v noci způsobila požár. Epicentrum požáru bylo totiž přibližně v těchto místech.

Rekonstrukce oratoře

     Po požáru zůstaly z oratoře jen trosky. Úplně shořela původní dřevěná stavba a kromě věže a obvodových stěn také druhá přístavba. U první přístavby vyhořela střecha velké herny, hudebna a presbytář. Zachována zůstala sakristie, malá herna, dalších pět místností, kuchyň s jídelnou, sklep a vstupní část.

                                                        

Tato část oratoře byla opravena, k bývalé sakristii čelně přistavěny dvě místnosti a také místo záchodů u původní dřevěné stavby byla zřízena místnost. Z malé herny a jídelny vznikly tři místnosti oddělené od kuchyně chodbou. Tato chodba vznikla zúžením velké herny při opravě po požáru. Současně byla herna kvůli vyhořelému krovu snížena asi o metr a byla opatřena plochou střechou. Tak vznikl komplex dvanácti malých místností, s jednou velkou místností, kuchyňkou, sklepem a původními záchody. Koadjutor Ignác Tatýrek obýval místnost, ve které za války pobýval salesiánský inspektor P. Ignác Stuchlý, s vedlejší kuchyňkou až do své smrti v roce 1982. Ostatní místnosti včetně herny používala hudební škola. Když po letech hudební škola tyto prostory opustila, sloužily jako kanceláře a skladiště bytovému družstvu Průkopník, které si ještě vedle - v místech bývalé salesiánské zeleninové zahrady postavilo na betonových základech velký ocelový přemístitelný sklad.

     Spáleniště si občané díky aktivitám pana Králíka a dalších lidí upravili v rámci akce "Z" a vybudovali na něm pro děti pískoviště a prolézačky. Hřiště opatřili po obvodu jednoduchými lavičkami a také sloupy veřejného osvětlení. V rámci akce "Z" ještě vybudovali nad hřištěm na církevním pozemku pro děti mateřskou školu se zahradou.