Vitásek František

P. František Vitásek

narozen 15. 7. 1915 v Břuchotíně u Olomouce,

první sliby 31. 7. 1934 ve sv. Beňadiku,

kněžské svěcení 22.11.1942 v Olomouci,

zemřel 12. 6. 1979 ve Šluknově

     P. František Vitásek pocházel z Hané. Narodil se 15. července 1915 v Břuchotíně u Olomouce. Rodiče měli hospodářství. Dnes už nevíme, jak se dozvěděl o salesiánech. Je zřejmé, že po dokončení obecné školy studoval na gymnáziu, protože jeho jméno se poprvé objevuje v katalogu fryštackých chovanců ve školním roce 1932-33 mezi kvintány. V následujícím roce byl přijat do noviciátu ve sv. Beňadiku na Slovensku.

     První sliby složil 31. července 1934  -  v roce svatořečení Dona Boska. Filozofii studoval          v nově otevřeném domě v Ostravě. Na podzim roku 1936 byl poslán na asistenci do noviciátu  ve sv. Beňadiku. Prožil zde celé tři roky. Vrátil se na podzim roku 1939, už do protektorátu. Začal studovat teologii v Ostravě. V roce 1942, když byl ve třetím ročníku, došlo k záboru Ostravského ústavu a stěhovali se do Fryštáku. Jelikož bohoslovcům hrozilo nucené pracovní nasazení, byli bohoslovci z posledního ročníku, ve kterém byl i František, vysvěcení  na kněze již na podzim - 22. listopadu 1942. Jelikož byl na podzim 1943 zabrán i fryštacký ústav, dokončovali teologická studia v Brně.

     Když se na podzim roku 1943 přemístili kvintáni zabraného fryštackého ústavu do Dvorku      u Přibyslavi byl sem poslán P. František jako zpovědník. V posledním roce války byl opět             v Brně    u bohoslovců. Po válce s nimi přešel do Mníšku. Když se teologové odstěhovali             z  Mníšku        do Oseka, zůstal P. František jako ředitel nového díla, ústavu pro pozdně povolané, v Mníšku.

     25. února 1948 se stal tehdejší magistr noviců P. Antonín Dvořák po P. Ignáci Stuchlém inspektorem. Na místo magistra byl vybrán  P. František. Rozloučil se s Mníškem během školního roku a  odstěhoval se do Hodoňovic. Bylo mu popřáno vychovat pouze jeden ročník. Když přišel , dokončil ten rok pouze práci svého předchůdce a následující ročník už nedokončil. V roce 1950 v dubnu v noci ze 13. na 14. byl odvezen do Želiva, ostatní představení do Oseku    a jeho milovaní novici byli po několika dnech rozehnaní domů.

     V želivské internaci byl ve velké vážnosti pro svoje hudební nadání. Komponoval a řídil sbory, pokud mohli mít internovaní účast na společné bohoslužbě. Z Želiva byl propuštěn v roce 1955. Po krátkém čase ho spolubratři pozvali na křimovskou přehradu. Dělal topiče na ubikacích         a mohl alespoň částečně pokračovat ve svém poslání magistra. Dlouho to ovšem netrvalo.         V následujícím roce začalo na Moravě zatýkání spolubratří. Na křimovskou přehradu ta vlna dorazila v říjnu 1957. StB si vybrala čtyři spolubratry P. Kubína, P. Zerzána, P. Vitáska a pana Jaroslava Kopeckého. Odvezli je do Litoměřic do vazby. Soud měli v následujícím roce v lednu. P. František dostal rok. Jeho vina byla, že pro spolubratry celebroval, že se s nimi společně modlil a míval večerní slůvka a žil společně s ostatními na ubikacích stavby. Tím nebezpečně podvracel republiku.

    Po propuštění se P. František už na stavbu nevrátil. Zůstal na Moravě a pracoval v JZD jako skladník a uplatňoval své ojedinělé hudební nadání. Působil jako varhaník ve Zdounkách a pak    v Luhačovicích. Tam ho zastihl rok 1968 a následující uvolnění v církevní politice státu. Již v roce 1969 ho pozval P. Fuglík, který začal působit  v Trmicích, aby se zapojil do jeho díla. Dělal varhaníka a dokud to šlo i vypomáhal v duchovní správě. Normalizační tlak to brzy znemožnil.     P. Vitásek bydlel v domku na proti faře a učil toho, kdo měl zájem, hlavně děti, hrát na různé nástroje. Vydržel v Trmicích až do roku 1974 i po odchodu P. Fuglíka a návratu otce biskupa Otčenáška. Pak se odstěhoval do Šluknova. Dělal varhaníka P. Václavu Teplému. Bydlel              v domku, který faře odkázal předchůdce P. Teplého. Měl potíže se srdcem a 12. června 1976  vyšel nakoupit limonády pro řemeslníka, který mu v domku něco opravoval. Před krámem se mu udělalo nevolno a než se dostavila pomoc, skonal.

     Šluknovští farníci, které si získal za krátkou dobu, co zde žil, svou tichostí a svatostí, která z něj vyzařovala, se s ním rozloučili ve farním kostele zádušní bohoslužbou. Pak byl převezen               a pochován ve svém rodném Buchoříně.

     P. František byl svatým spolubratrem. Byl nenápadný, tichý, ale přesný v plnění povinností, zachovávání stanov a pravidel. Měl od Boha vzácný dar, ojedinělé hudební nadání, absolutní hudební sluch, který nepotřeboval žádné ladičky a vždy přesně intonoval. Byl autorem řady sborů, několika mší, z nichž jednu napsal v Želivě v internaci. Napsal také velmi úspěšnou operetku na libreto od Stanislava Dvořáka "Do Betléma" a hudbu k jiným divadelním hrám. Bylo škoda, že se mu vlivem válečných událostí v době jeho formace nedostalo patřičného hudebního vzdělání. Měl dar invence a spoustu nápadů, dovedl psát překrásné melodie. Doplňoval ho P. Januš, který měl možnost během teologických studií v Lublani získat odborné hudební vzdělání. Úspěšně instrumentoval některé skladby P. Františka a pomohl jim k rozšíření a úspěchu. P. František měl také přirozený tenorový hlas, který dovedl dobře uplatnit, kde bylo třeba. Dnes leží jeho skladby zapomenuty, ale snad ještě přijde jejich čas. Tvořil je s láskou a pro Pána a takové dílo má trvalou hodnotu, stejně jako to, co dal svým osobním příkladem a vedením noviců, které vedl jako asistent a později jako magistr v noviciátě.