Protektorát (1939 - 1950)
P. František Lepařík
Na svátek Dona Boska roku 1939 se představil brněnské katolické veřejnosti P. František Lepařík, kterého pan inspektor P. Ignác Stuchlý pověřil, aby se ujal salesiánského díla v Brně. Úkolem P. Lepaříka bylo postavit salesiánskou oratoř, kde by mládež nalezla náboženskou výchovu a také slušnou zábavu. František Lepařík již měl zkušenosti, dobře se osvědčil jako ředitel oratoře při salesiánském domě ve Fryštáku. Svým osobitým způsobem dokázal přitáhnout do oratoře mládež a jako kaplan při farním kostele pronikal hravě i mezi dospělé. Zvláště se vyznamenal jako organizátor předvelikonočních stavovských duchovních obnov.
Elánu měl nadbytek, do Brna zapadl jako zkušený pastoralista a hned se dal do práce. Nejdříve stanovil, že se bude každého 24. v měsíci konat v jezuitském kostele měsíční pobožnost k Panně Marií Pomocnici křesťanů s obvyklým pořadem. Ráno v 7.30 bude zpívaná mše svatá za dobrodince salesiánského díla, večer v 18 hodin kázání, svátostné požehnání a po něm se budou pravidelně konat schůzky salesiánských spolupracovníků.
P. Lepařík se do Brna definitivně přestěhoval začátkem června 1939. Usídlil se v Žabovřeskách v Doležalově ulici č. 24 u pana Daniela a zařídil si zde skromnou kancelář. Bylo to blízko místa, kde měla být postavena oratoř. Pan Daniel byl jednatelem Kostelní jednoty, která byla založena za účelem výstavby kostela v Žabovřeskách, v té době největší brněnské čtvrti, která v té době čítala 14 000 katolíků a byla prakticky bez kostela. .Byla zde pouze malá kaplička sv. Václava, jejíž kapacita byla asi 60 lidí. Lidé proto chodili buď do farního kostela sv.Vavřince do Komína, nebo do některého z kostelů ve městě, což bylo z ruky. Z toho je patrné, jak bylo naléhavé v Žabovřeskách postavit kostel. Předsedou Kostelní jednoty byl P. Alois Kratochvíl, velký horlitel a nadšenec pro dílo Dona Boska. P. Kratochvíl byl zároveň správcem kaple sv. Václava. Kostelní jednota darovala salesiánům pozemky na výstavbu oratoře s kaplí Panny Marie Pomocnice.
P. František Lepařík byl romanticky založený a začínal podobně jako Don Bosko v Turíně. Na narozeniny sv. Jana Boska, 16. srpna, zahájil s několika chlapci salesiánskou oratoř. Napoprvé jich přišlo k němu do bytu šestnáct. Ukazoval jim fotografie z fryštácké oratoře a chlapci byli nadšeni. P. Lepařík naučil chlapce píseň k svatému Janu Boskovi a když se dosyta vykřičeli, přesunuli se na obecní hřiště , kde přišly na řadu hry jako PRAPOR a NA NÁRODY a na závěr setkání modlitba k svatému Janu Boskovi. P. Lepařík shromažďoval chlapce na loukách poblíž staveniště budoucí oratoře, honil se s nimi, modlil se s nimi a učil je křesťansky žít, kázal, organizoval pobožnosti, přednášky a jiné akce, začal nábor do ministrantského kroužku.
P. Lepařík agitoval pro to, aby hoši získávali další chlapce. Chlapci chodili za P. Lepaříkem velmi rádi, protože to bylo něco nového. Převážná část chlapců pocházela z dělnických rodin a opravdový míč pro ně něco znamenal, oni do té doby hráli fotbal doma vyrobeným. Když jim potom P. Lepařík ukázal opravdový balon, byl to pro ně hotový zázrak. Když bylo hezké počasí, chodili ven. Na konci Doležalovy ulice, kde P. Lepařík bydlel, stála u polí továrnička pana Skočovského, ve které vyráběl výtahy.
Za továrničkou byl pozemek zarostlý lebedou, kam pan Skočovský vyhazoval šrot. Chlapci si tento pozemek trochu uklidili, vytrhali lebedu a pozemek jim sloužil jako provizorní hřiště. Když už bylo chlapců víc a nemohli se k Danielům vejít, scházeli se u kapličky sv. Václava. V té době se už začala budovat oratoř.
Za chlapci přicházeli i dospělí. K nadšenému P. Františkovi se přidal ještě vedoucí katolických skautů Ing. Jan Rob a vydatně mu v práci pomáhal. Později se sám stal salesiánem a knězem.
K této dvojici se počátkem září připojil ještě P. Hudeček, který byl do roku 1948 prefektem (ekonomem) oratoře a od září 1948 ředitelem.
První salesiánská pouť na Vranov
3. září byla uspořádána první salesiánská pouť na Vranov. Zúčastnilo se jí asi 170 věřících, mezi nimi mnoho dospívající mládeže, která nesla v průvodu sochu Panny Marie. Vyšlo se od kaple svatého Václava a pěšky se putovalo přes Královo Pole, Řečkovice, Mokrou Horu a Jehnice na poutní místo Vranov, kde byla mše svatá. Odpoledne - před odchodem domů - se konalo slavné svátostné požehnání. P. František Lepařík na Vranově kázal a odporučil všem přítomným poutníkům, aby pomohli vybudovat v Žabovřeskách domov pro mládež. Hlavním účelem poutě však bylo vyprosit si ještě téhož roku stavbu kaple a oratoře, jak slíbil P. František Lepařík.
1 . září 1939 vypukla 2. světová válka. I v této nejisté době salesiáni pokračovali ve svém díle. Doufali v pomoc Boží, přímluvu Panny Marie Pomocnice a štědrost lidí. Ve své naději se nezklamali, neboť i přes nepřízeň doby peníze na účtu přibývaly a našlo se mnoho lidí, kteří byli ochotni pomoci. Nebylo sice dovoleno stavět trvalé stavby, ale to nevadilo. P. Lepařík poprosil proto představené, aby směl postavit zatím jenom provizorium ze dřeva, než bude možné pustit se do většího díla.
P. Lepařík měl vypracované plány na velkolepý kostel Panny Marie Pomocnice a oratoř s internáty a dílnami pro chudé učně a studenty, s velkým hřištěm pro kopanou a jiné míčové hry a s plaveckým bazénem. Musel však tento záměr odložit na příznivější dobu.
Výzva k pomoci
4. září se v Brně u jezuitů konala pravidelná měsíční pobožnost k P. Marii Pomocnici křesťanů s prosbou za ochranu Matky Boží ve zlé době. Ráno v 7 hodin byla v kostele zpívaná mše svatá za dobrodince, které se zúčastnilo mnoho spolupracovníků, odpoledne v 16 hodin bylo kázání o svatém Janu Boskovi a jeho díle v Žabovřeskách. P. Lepařík všechny vyzval, aby také pomáhali. V říjnu propaganda zesílila. P. Lepařík zašel do brněnského malého chlapeckého semináře, aby získal chlapce a jejích představené pro spolupráci. Celý malý seminář se dal zapsat do Sdružení salesiánských spolupracovníků. Jejich příkladu následovali bohoslovci a představení z velkého semináře. Dokonce celá kapitula v čele s panem biskupem Kupkou se nechala zapsat. Pan biskup se denně modlil za vybudování oratoře a k modlitbě vyzýval také všechny kněze v diecézi. V Brně stoupl počet spolupracovníků na 1000. Pamětníci tvrdí, že salesiáni měli charisma získávat si spolupracovníky. Také dětsky prostá úcta a důvěra k Panně Marii Pomocnici křesťanů se v Brně rozmáhala.
Projekt brněnské oratoře
Listopadové číslo Salesiánského věstníku přineslo obrázek projektu dřevěné brněnské oratoře. Základem bude velký sál o rozměru 17x10x6 metrů, k němu bude přiléhat malá kaple Panny Marie Pomocnice. Sál bude normálně sloužit jako velká herna pro chlapce. Když se budou konat bohoslužby, otevřou se velké posuvné dveře mezi kaplí a sálem, a tak bude kaple spojená se sálem. Stačí obrátit židle směrem ke kapli a bude zde prostorný kostel. Protilehlá část sálu bude vyvýšená a bude sloužit jako kůr pro zpěváky. Když se pak kaple zavře a židle obrátí, kůr bude moci figurovat jako jeviště pro divadlo.
Stavba oratoře
Když začátkem září P. Lepařík sliboval, že do svátku Neposkvrněného Početí Panny Marie bude stát v Žabovřeskách oratoř s kaplí, nikdo mu nevěřil. P. Lepařík chodil, prosil o modlitbu i finanční podporu a pracoval. S pracemi na stavbě dřevěného provizoria se započalo 6. listopadu 1939. Stavba byla svěřena staviteli ze Žabovřesk panu Vojtěchu Matonohovi, opravdovému katolíkovi, jehož dvě dcery s rodinami také podporují salesiánské dílo.
Osmého prosince téhož roku měla být oratoř podle slibu P. Lepaříka posvěcena. Času pro výstavbu nebylo tedy mnoho. Všichni se však vrhli do práce s velkým nadšením a elánem. Přicházeli tesaři, zedníci, betonáři a další řemeslníci. Pomáhali i salesiáni a také chlapci nezaháleli. Nosili laťky, hřebíky, přidržovali, odklízeli, přinášeli, co mohli a co bylo potřeba...
Nejen chlapci, ale i děvčata a dospělí lidé s láskou dávali salesiánům své často skromné úspory na výstavbu oratoře. Ještě se ani se stavbou nezačalo a již se lidé obraceli k Panně Marii Pomocnici křesťanů o pomoc a slibovali svou podporu, na stavbu kaple. Lze říci, že oratoř byla dílem velké lásky.
Stavba rostla nebývalým tempem, oratoř s kaplí byla včas postavena a 8. prosince se mohlo uskutečnit posvěcení. Oratoř sice nebyla omítnuta, ale to nevadilo. Venkovní omítka se provedla až za příznivého počasí na jaře.
Kaple měla půdorysný rozměr asi 5 x 4m a zleva i zprava k ní přiléhaly 2 místnosti. Jedna sloužila jako sakristie, druhá jako knihovna, kde se pravidelně půjčovaly knihy. Kaple byla oddělena dřevěnými posuvnými vraty od haly o šířce 10m, výšce 6m a délce 17m - s vyvýšeným kůrem asi 21 m. Tato hala měla několik účelů. Sloužila jako herna pro chlapce, kde mohli hrát stolní tenis, stolní hokej, dámu, šachy a jiné stolní hry. Dále sloužila jako hlediště pro diváky při divadelních představeních, Z vyvýšeného kůru, asi 1m nad podlahou sálu, se pak stalo jeviště. Na boční stěně kůru byl jednoduchý mechanismus pro ovládání hlavní i vedlejší (zadní) opony, které byly při bohoslužbách i hrách v herně svinuty v rohu, aby nepřekážely ve výhledu. Kulisy a ostatní pomocné rekvizity se vytahovaly a spouštěly otvorem ve stropě na boku kůru do půdní místnosti. Diváci seděli na jednoduchých židlích, které se při bohoslužbách otočily, otevřela se velká posuvná vrata a sál se proměnil v posvátnou prostoru s kůrem, která mohla pojmout 700 lidí.
kaple - oltář
kaple - jeviště
Posvěcení oratoře
Přípravou na posvěcení byla třídenní pobožnost, která se konala v jezuitském kostele od 5. do 7. prosince 1939. Každý den v 18 hodin bylo kázání a slavnostní svátostné požehnání, které uděloval kanovník Msgre Dr. Kulhánek. V pátek 8. 12. pak byla slavnostně posvěcena kaple Panny Marie Pomocnice a oratoř. 8. prosinec má pro salesiány symbolický význam, protože 8. prosince roku 1841 začal Don Bosko svůj velkoměstský apoštolát mezi mládeží v Turíně. Od té doby se stalo nepsaným pravidlem, že se na svátek Neposkvrněného Početí P. Marie začínaly ke cti P. Marie mnohé velké salesiánské podniky. 14. prosince se dožíval 70 let první český salesián P. Ignác Stuchlý a Brno mu chtělo dát oratoř darem k jeho narozeninám.
Posvěcení vykonal pan biskup Josef Kupka.
Byla to slavnost lidová a srdečná. Spolu s panem biskupem přijel kancléř kanovník Stanislav Kulhánek, horlivý spolupracovník. Z Moravské Ostravy přijel také pan inspektor P. Ignác Stuchlý. Kolem kaple sv. Václava, od které průvod vyšel, se shromáždilo velké množství spolupracovníků a zbožného brněnského lidu. Počasí bylo špatné, všude ležel rozmoklý sníh, ale nikomu to nevadilo. Průvod věřících, který čítal okolo 2 000 účastníků ( téměř jednu polovinu tvořila mládež ), se vydal s panem biskupem do rozmoklých polí, prošel ozdobenou slavobránou s nápisem: "Požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně", bláto nebláto. Pan biskup s mitrou na hlavě obešel oratoř a za asistence Dr. Kulhánka a četného duchovenstva ji posvětil, poté všichni vešli do vnitřní prostory a před obrazem Panny Marie Pomocnice křesťanů byla sloužena první mše svatá. Svatých přijímání bylo ten den podáno přibližně tisíc. Na závěr poděkoval pan biskup salesiánům a všem jejich obětavým spolupracovníkům za vykonané dílo a udělil všem své požehnání. Odpoledne pak po kázání, Te Deum a slavném požehnání, které udělil pan inspektor P. Ignác Stuchlý, poděkovali chlapci svým dobrodincům zdařilou akademií, kterou připravili v rekordně krátkém čase. Kdo byl přítomen slavnosti posvěcení oratoře, odcházel s myšlenkou, že se tam bude vždy rád vracet, neboť oratoř je místem pravé radosti. Nadšení bylo velké!
Svěcením oratoře odpadl důvod shromažďovat se v jezuitském kostele. Na památku tam zůstala jen socha svatého Jana Boska, stejně tak i v kapli svatého Václava v Žabovřeskách. V lednu - o poslední neděli, kdy se slavil svátek svatého Jana Boska, zpíval v oratoři chrámový sbor kostela Panny Marie. Bylo to přátelské loučení na poděkování za všechno, co ten kostel pro založení salesiánského díla na periferii vykonal.
31. 3. roku 1940 pak prelát Adolf Tenora posvětil pro věž oratoře dva zvony, jeden zasvěcený Panně Marii Pomocnici křesťanů, který vážil 200 kg a druhý svatému Janu Boskovi, ten vážil 100 kg. To už v Žabovřeskách trvale působili 4 salesiáni. Dva kněží - P. František Lepařík a P. František Hudeček a dva klerici asistenti - Josef Bělohlávek a Stanislav Dvořák, který se později stal knězem - salesiánem. Asistenti byli chlapci, kteří měli za sebou kvintu a rok noviciátu. V Žabovřeskách bývali většinou 3, z nichž vždy alespoň jeden rozuměl hudbě. Asistence trvala tři roky. Dopoledne ji vyplňovalo studium a odpoledne hry s chlapci.
Život v oratoři
Oratoř rychle přešla na všední režim života a zabíhala se. Bylo v ní velice živo. Hoši si v ní mohli dosyta zahrát a nechybělo jim ani duchovní vedení. P. Lepařík dobře věděl co je smyslem oratoře a věnoval se plně náboženské výchově hochů. Asistenti měli za úkol být stále s chlapci, hrát si s nimi, povzbuzovat je a být s nimi neustále v kontaktu.
Oratoř se stala duchovním, kulturním, společenským centrem, magnetem pro mladé, kteří radostné ovzduší oratoře roznášeli denně do svých domovů. Den ode dne vzrůstala důvěra k Panně Marii Pomocnici křesťanů a rozšiřovala se z oratoře do širokého okolí. Mnozí rodiče s podivem pozorovali, jak jsou jejich chlapci od té doby, co navštěvují oratoř, den ode dne úslužnější, poslušnější a pilnější.
Brzy měla oratoř i vlastní hřiště. Chlapci k tomu účelu upravili pole na svahu před kostelem. Nebyla to lehká práce, protože na jedné straně se musela zemina skopávat a na druhou stranu vozit. Bývalý oratorián Bohumil Kovařík vzpomíná, že se budování hřiště účastnili všichni oratoriáni, dokonce soutěžili, kdo odvozí víc koleček. Za každé odvezené kolečko získali lísteček. Lístečky si schovávali a potom byl vyhodnocen vítěz.
úprava hřiště
Mnoho hodin na hřišti také odpracovali hoši z chlapeckého semináře. Představení je rádi pouštěli k salesiánům. Kolem hřiště začaly vyrůstat mladé topoly, které tam vysázel P. Hudeček za asistence prvních oratoriánů.
Do oratoře mohl přijít každý chlapec bez ohledu na to, zda je věřící nebo není. Chlapci tam mohli chodit každý den odpoledne, zůstat až do večera, hrát s jinými různé stolní hry nebo si hrát na hřišti. Ať na hřišti nebo v herně bylo vždy snahou, aby všichni byli zapojeni do hry. Nuda a lelkování zde neměly místa. Pokud měli hudební sluch a zájem, učili se zde hrát na různé hudební nástroje. Pokud měli potíže ve škole, mohli se zde doučit látku do matematiky, latiny nebo jiného předmětu. Na vše měli salesiáni své pomocníky, kteří ochotně pomáhali, kde bylo třeba. Večer v 19 hodin bylo svátostné požehnání, večerní modlitba a slůvko na dobrou noc, které míval ředitel oratoře. Pak mladší oratoriáni odcházeli do svých domovů a starší tam ještě pobývali zpravidla do 21 hodin.
Do oratoře chodili chlapci nejen ze Žabovřesk, ale i z Králova Pole, Jundrova, Komína a jiných městských čtvrtí. Nebývalo výjimkou, že přicházeli chlapci i z Husovic, Židenic a z ostatních vzdálenějších čtvrtí.
P. Lepařík občas pořádal výpravy do různých brněnských čtvrtí a na brněnské periferie, například na Šanghaj v Králově Poli. Tam bydlely nejchudší brněnské rodiny v chýších, které připomínaly zemljanky. P. Lepařík byl několikrát varován, aby tam nechodil, že by mu tam lidé mohli ublížit, ale ten se nenechal odradit, byl dokonalou kopií Dona Boska, a vždy měl úspěch. Někdy jej na těchto výpravách doprovázelo několik oratoriánů, s nimiž se cestou vždy modlil růženec za získání co nejvíce chlapců pro oratoř.
Ale i pro dospělé se oratoř i kaple pomalu stávala střediskem, k němuž láska stále vzrůstala. Mše svaté, křížové cesty, promluvy, život chlapců v oratoří i na jevišti, to vše přivádělo do oratoře další nové a věrné návštěvníky. Zvláště o nedělích a ve svátky byla účast věřících tak hojná, že dosavadní prostory kaple Panny Marie Pomocnice křesťanů a salesiánské oratoře začaly být nedostačující. Nezbývalo nic jiného, než urychleně rozšířit dosavadní prostory, které sestávaly z kaple, víceúčelového sálu, sakristie a hudebny. Pod jevištěm byla stolárna, která měla ve stropě otvor zakrytý poklopem ze dřeva. Tento krytý otvor v podlaze sloužil při různých divadelních představeních jako propadliště. Další menší otvor sloužil pro nápovědu. Kromě toho proti sakristii byly tři malé místnosti pro kancelář ředitele a ubytování salesiánů. Na konci chodby byla koupelna a za ní záchody.
24. července 1940 obdržela po úředních jednáních Kostelní jednota pro stavbu katolického chrámu v Žabovřeskách od Zemského úřadu stavební povolení přístavby. Podmínkou stavebního povolení však bylo omítnutí všech venkovních stěn oratoře i přilehlých místností a vyzdění stěn cihelným zdivem v blízkosti topenišť.
Akce duchovního charakteru v oratoři
Katechismové závody
Od ledna 1940 se všichni chlapci soustřeďovali na studium katechismu ve velkém stylu. Hlavní představený salesiánů si přál, aby se 100 let trvání salesiánského díla, které začalo katechismovou lekcí Dona Boska chlapci Garellimu, oslavilo zesílením katechetického úsilí. V ostravské oratoři by] vypracován výběr otázek z Podlahova katechismu a v ostravské Grafii bylo vytištěno 1000 kusů "Našeho katechismu". Bylo to 122 stránek otázek a odpovědí, které se nyní pilně vysvětlovaly a studovaly, protože bylo stanoveno, že všechny salesiánské domy u nás podniknou velkou katechismovou soutěž z dosažených vědomostí.
V Brně každou neděli odpoledne se hoši od těch nejmenších až po nejstarší řadili do skupin a pod vedením katechetů měli půl hodiny náboženství. Skupin bylo několik: hoši navštěvující mateřskou školu až druhou třídu obecné školy, pak byla skupina třetí až páté třídy obecné školy a nakonec skupina měšťanských, středních a pokračovacích škol. Všude bylo vidět chlapce, jak využívají každou volnou chvilku a pilně se učí z malé knížečky kapesního formátu.
Hned po náboženství bylo svátostné požehnání. Po požehnání následoval zábavný program, který trval až do večera. Po Velikonocích začala mezi hochy panovat katechismová horečka. Místní soutěž v Brně byla v neděli 28. dubna 1940 za účasti veřejnosti a rodičů.
Hoši podle věkových kategorií soutěžili na jevišti před zraky svých rodičů a ostatních přihlížejících. V jednotlivých kolech odpovídali na losované otázky. Postupně, při sebemenší chybičce nebo nepřesnosti v odpovědi, kterou přihlížejícím signalizovalo malé červené světélko nad oponou, byli jednotliví hoši vyřazováni. Ve finále každé věkové skupiny skončili jen ti nejlepší, ti mezi sebou potom sváděli urputný boj o prvenství, zpravidla i po několik nerozhodných kol. U starších hochů rozhodovaly i známky z písemných prací, které se psaly dříve na dané téma. To pro případ, kdyby soutěžící získali shodný počet bodů, aby bylo možno určit pořadí. Vítězové pak jeli 12. května závodit do Moravské Ostravy,
katechismové závody
kde se konalo velké klání nejlepších závodníků ze všech salesiánských ústavů. Bylo to velké zápolení ve dvou skupinách. První tvořili chlapci z obecných škol, druhou z měšťanek a gymnázií. Katechismová akce velice prospěla duchu oratoří, protože obrátila pozornost chlapců k podstatě salesiánského díla - k získání mládeže prostřednictvím zábavy k opravdovému křesťanskému životu. Soutěž značně pozvedla duchovní život v oratořích a byla počátečním impulsem pro každoroční opakování tohoto velkého klání. Důležité také bylo, že vznikla krásná družba mezi salesiánskými domy.
Velikonoční duchovní obnova
Před Velikonocemi se vždy konala intenzivní velikonoční obnova a to po celou postní dobu (tzn. po 6 týdnů). Obnova začínala ve čtvrtek a vyvrcholila v neděli. Každý týden se konala pro někoho jiného - první týden pro děti, druhý pro dospívající mládež, třetí pro hochy, čtvrtý pro dívky, pátý pro muže, šestý pro ženy. Velikonoční obnova měla velký úspěch a přinesla užitek. Lidé si zvykli přistupovat o Velikonocích ke svátostem.
Novéna k Panně Marii
Podobně před svátkem Neposkvrněného Početí Panny Marie se konala novéna k Panně Marii, během níž byla neustálá příležitost ke svátosti smířeni.
Vánoční novéna
O Vánocích se konala vánoční novéna, která byla přípravou na půlnoční mši.
Květnové mariánské pobožnosti
V květnu se konaly mariánské pobožností. Byla to velká sláva se zpěvy, zpěvem na kůru, básněmi. V přednášení básní se vystřídaly všechny děti, neexistovalo odstrkování nebo upřednostňování.
Mše svaté
Mše svaté v oratoři bývaly slouženy v dopoledních hodinách, večerní mše nebyly tehdy tak obvyklé. V neděli dopoledne bývalo v oratoři slouženo 5 mší svatých. V šest hodin, v půl sedmé a v půl osmé to byly tiché mše svaté s promluvou, v půl deváté mše pro školní mládež a v deset hodin velká mše svatá. Všechny mše bývaly hojně navštěvované, pokaždé byl kostel plný. P. Lepařík také jezdíval v neděli dopoledne sloužit mši svatou do brněnské ROBOTÁRNY, která se nacházela na ulici nyní Lidické. Na nedělních bohoslužbách a na bohoslužbách o významnějších svátcích se vystřídalo přibližně 2 500 lidí.
Ve zvláště mimořádných případech byla mše svatá sloužena na hřišti, varhany zde nahrazovala kapela a pro velký počet přijímajících byly hostie proměňovány na korporále. Počet kněží v oratoři se pohyboval mezí 5 až 8.
Divadlo
Divadelní představení se hrávala pravidelně v neděli odpoledne pro mládež a večer pro dospělé. Většinou to byla divadla s náboženskou tematikou. Velkou zásluhu o divadlo měl P. Jan Surý, který měl na starosti nejen režii, ale vše, co s divadlem souviselo. Soustředil kolem sebe okruh herců: Františka Hrubého, pana Spustu, pana Matýska a další. Výpravu, návrhy, návrhy scén dělal Leonid Ochrymčuk, nyní akademický malíř. Zkušeným dramaturgem byl Miloš Rejnuš. O Vánocích se pravidelně hrávala VÁNOČNÍ OPERETA , k níž složil hudbu P. Vitásek. Dále se hrála řada her ze španělského prostředí, z doby pronásledování katolické církve. Velký úspěch měla hra Tajemství faraonovy hrobky. Byla to hra, která v tehdejší době neměla obdoby. Zajímavostí je, že divadlo hráli jen muži, ženské postavy byly pouze zmiňovány v textu.
Ob týden se divadlo střídalo s filmy či světelnými obrazy pomocí epidiaskopu. Byly to různé napínavé příběhy s výkladem. Případně se promítal celovečerní pohyblivý film se zvukem nebo různé komediální filmy jako Pepek námořník, Mickey Maus a různé Disneyovky. Organizátorem těchto filmových atrakcí byl P. Hudeček. Větší přednost však mělo divadlo kvůli bezprostřednímu kontaktu mezi hercem a divákem.
Také loutkové divadlo se zde hrálo pro obveselení těch nejmenších a nejen jich.
Kapela
O prázdninách roku 1940, kdy dřevěné stěny dostaly šedou omítku, okna byla pěkně natřená a dokončena byla i první přístavba, měla už oratoř vlastní kapelu. Byla to MALÁ kapela, kterou tvořili mladší chlapci a VELKÁ kapela. Obě tyto kapely řídil P. Elšák, který z chlapců vychoval opravdové muzikanty, kteří v dospělém věku hráli v kapelách v Brně velmi známých – např. u Erika Knirsche hrál Jiří Vémola, František Faif a další. Dalšími hudebníky, kteří později vynikli, byli: kapelník Pařízek, Ohrazda, Franc, Putna, Antl, Vecheta a další. Kapela pravidelně cvičila a vystupovala při zvláštních příležitostech - při slavnostních bohoslužbách v kostele, při procesích na Vranov, Božím těle, Vzkříšení a jiných slavnostních akcích. Oratoř měla smyčcový orchestr, který doprovázel divadelní představení a to především operety.
Sbory
Podle svědectví Františka Zouhara působil při oratoři mužský sbor, dále dětský sbor, který vedl P. Vitásek a ženský sbor. Varhaníky působícími při oratoři byli Radko Fronc, doktor Sadecký a Karel Vecheta.
Sport
Pokud jde o sport, hrála se v Žabovřeskách docela dobrá kopaná. František Zouhar vzpomíná na zajímavé zápasy, které mezi sebou vedli bohoslovci a civilisté. Do oratoře chodili chlapci, kteří později hráli za SK Žabovřesky, které tehdy hrály v druhé nejvyšší fotbalové lize a byly i mistry republiky. V oratoři vyrostla řada fotbalových talentů. Byli to: Rupert Novák, Golda, Bayer, Kovařík a další.
Oratoř navštěvovali i další chlapci, kteří zde se sportovní činností začínali a později se jako sportovci proslavili. Byl to například Vlastimil Bubník z Králova Pole, pozdější reprezentant ČSR v ledním hokeji a v kopané. Z významných brněnských stolních tenistů nutno jmenovat několikanásobného přeborníka Jihomoravského kraje Vladimíra Markova, dále Rábka, Chládka, Staworowského a Martince.
Kromě fotbalu se hrál v oratoři i hokej, zajímavé a veselé byly zápasy, které mezi sebou vedli herci a oratoriáni, dále basketbal, odbíjená, házená, tenis, stolní tenis, kulečník, goče.
Zájmové kroužky
Kroužek latiny
Kroužek latiny vedený salesiány byl velmi slavný. Podle svědectví Františka Zouhara mnoho bývalých oratoriánů, kteří kroužek latiny absolvovali, zastávalo v lékařství významné místo.
Družiny
V oratoři působily družiny Neposkvrněného Početí, Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a svatého Aloise. Do družin byli chlapci vybíráni kněžími a asistenty. Být členem některé z družín bylo pro oratoriány velké vyznamenání. Nejaktivnější družinou byla družina Neposkvrněného Početí.
Skauting
Po válce vznikly v oratoři dva katolické skautské oddíly. Na sklonku roku 1944 si salesiánský spolupracovník Dr. Josef Kratochvíl (skautským jménem Baby) vybral z družinářů nejstarší chlapce a ještě za okupace vytvořili pod rouškou těchto družin skautský oddíl. Jednalo se o oddíl č. 74. Dr. Kratochvíl vedl oddíl v křesťanském duchu. Duchovním rádcem se pak stal P. Hudeček. Začátkem roku 1945 se v oratoři uskutečnila 1. skautská výstava, která byla velmi zdařilá. Přišlo si ji prohlédnout asi 1200 návštěvníků. Oddíl č. 74 by] jeden z prvních, který byl registrován v ústředí Junáka a také jeden z prvních, který v roce 1945 o prázdninách tábořil. Po návratu z Lednice, kde se tábor uskutečnil, se oddíl rozrostl o nové členy a oratoř pro ně začala být těsná, proto začali usilovat o získání vlastní klubovny. Štěstí jim přálo, jistá paní Kvardová jim zapůjčila pozemek, od KNV dostali finský domek, který si na propůjčeném pozemku postavili a přesunuli tam svou činnost. Zástupci Dr. Kratochvíla byli Aleš Viklický a především Bohumil Kovařík, který později, po absolvování skautské LESNÍ ŠKOLY v Červeném Hrádku, převzal vedení celého oddílu.
Dívčí oddíl č. 74 vedla Marie Bělohradová (skautským jménem Řinka), jejími pomocnicemi byly sestry Petříkovy, M. Hájková a M. Továrková.
Oddíl č. 34 byl odnoží chlapeckého katolického oddílu č. 74, neboť tento oddíl měl mnoho členů a ústředí Junáka si nepřálo, aby jeden oddíl měl tolik členů. Oddíl č. 34 vedl Karel Hudec (skautským jménem Lord).
Ještě existoval oddíl č. 23, který vedl Stanislav Zeman. Ten kolem sebe soustředil muzikanty a vytvořil originální skautskou dechovku.
Spojení s oratoří bylo přes duchovního rádce P. Hudečka a navíc každou neděli chodili skauti do oratoře na mši svatou, jinak na návštěvu oratoře nebyl čas, protože skauti byli stále v terénu.
Další kroužky
Podle výpovědi sestry Aleny Vojtkové FMA v oratoři probíhaly i další kroužky: výtvarné kroužky, doučování školních předmětů, náboženské kroužky, dramatický kroužek, ve kterém se angažovali také spolupracovníci, četlo a vypravovalo se na pokračování. Proslulým vypravěčem byl pan Hronek. Pořádaly se také pravidelné výlety.
Dívčí kroužek
V letech 1939 až do let padesátých byla oratoř čistě chlapecká. V našich zemích nebyly sestry, které by se staraly o dívčí mládež. Protože však kostel byl pro všechny, shromažďovala se tam i děvčata. Salesiáni odmítali starost o děvčata, nepřáli si, aby se chlapecká mládež míchala s dívčí. Děvčat však stále přibývalo, brzy jich byl stejný počet jako chlapců a musel se o ně někdo starat. Tohoto úkolu se ujala dvě děvčata. Učitelka náboženství Ludmila Zatloukalová a její kamarádka, která chodila uklízet do oratoře, dvaadvacetiletá Maruška Bělohradová. Ředitel František Lepařík tato děvčata pověřil, aby se starala o dívčí mládež. Protože obě dívky v sobě cítily povolání k řeholnímu životu, snažily se rozpoznat povolání i u dalších děvčat a získat je. Toto se jim podařilo, bylo jich dohromady osm a založily DRUŽINKU PANNY MARIE POMOCNICE. Byl to základ v práci s děvčaty. Měly v úmyslu odjet do Itálie a stát se sestrami FMA. Této DRUŽINCE se také říkalo VELKÝ KROUŽEK. Většina z těchto děvčat měla mladší sestry, které těmto děvčatům záviděly a vytvořily si tzv. MALÝ KROUŽEK, ze kterého později vzešlo jedno řeholní povolání. Z VELKÉHO KROUŽKU se sestrami FMA staly: Anuška Otradovcová, Věra Vorlová, Alena Vojtková.
Byla zde tedy idea, ale nebylo možné spojit se s cizinou. František Lepařík se o děvčata nestaral. Teprve když přesídlil do Brna salesiánský inspektor P. Ignác Stuchlý, děvčata se mu představila, měl je v evidenci, dokonce pro ně vybral zpovědníka.
Nedělní odpolední program
V neděli odpoledne patřila oratoř zcela chlapcům. Otvírala se o druhé hodině, kdy na programu byla půlhodinová rekreace na dvoře. Po ní následovala půlhodina katechismu, která byla zakončena svátostným požehnáním. Po katechismu obdrželi chlapci lístečky s datem a razítečkem katechismus. Tyto lístečky platily jako vstupenka k veselému pobavení v oratoři, jež následovalo po svátostném požehnání. Jednalo se vždy o zábavný program - divadelní představení nebo světelné obrazy. Každé představení začínalo zvláštním radiožurnálem oratoře, v němž se chlapci seznamovali s radostnými novinkami v oratoři. Po společné večerní modlitbě a slůvku na dobrou noc se chlapci rozcházeli do svých domovů, aby uvolnili místo v oratoři rodičům, kteří přicházeli, aby se v 18 hodin také zúčastnili půlhodinky katechismu a odnesli si do nového týdne požehnání Ježíše svátostného.
Oratoř ve všední dny
I ve všední dny bylo v oratoři krásně. Ráno v půl sedmé přicházeli někteří chlapci, aby byli přítomni mši svaté a vykonali své ranní pobožnosti. Mnozí z nich denně přistupovali k svatému přijímání, hlavně ministranti.
Oratoř v době prázdnin
V období všech prázdnin měly děti přístup do oratoře na celý den, protože rodiče chodili do práce, děti byly mimo školu a neměl by se jim kdo věnovat. V oratoři se dětem věnovali úplně všichni, byli kdykoli k dispozici - pro rozhovor, pro řešení různých problémů, pro hru.
Salesiánští spolupracovníci
Spolupracovníky se nazývali všichni lidé, kteří nějak prospěli salesiánskému dílu - ať už prací nebo finanční pomocí. František Lepařík zavedl pro spolupracovníky tzv. "cvičení dobré smrti". Protože bylo spolupracovníků mnoho, konalo se cvičení dobré smrti odpoledne pro spolupracovníky ze Žabovřesk a okolí, večer pak pro mimobrněnské. Jednou za rok, na svátek svatého Františka Saleského, pořádal František Lepařík Valnou hromadu spolupracovníků, kdy se sjeli všichni spolupracovníci a podíleli se na životě salesiánského díla, získávali informace.
Salesiánští spolupracovníci čtyřicátých let tvořili volné seskupení lidí, kteří byli ochotni jakýmkoli způsobem pomáhat, aniž by k tomu byli zavázáni.
Druhá salesiánská pouť na Vranov
Ještě před posvěcením přístavby salesiánské oratoře se uskutečnila 1. září děkovná pout' k Panně Marii na Vranov. Byla to v pořadí 2. salesiánská pouť. Začínala v půl šesté v oratoři mší svatou. Po skončení mše vyšli ministranti v čele průvodu s křížem, za nimi muzikanti, družičky, klérus a také velké množství věřících se vydalo na pouť k Panně Marii. Průvod stále mohutněl až dosáhl počtu tisíc poutníků. Cestou zvláště budil obdiv všech kolemjdoucích velký počet ministrantů a mladí hudebníci. Lidé tvrdili, že něco takového v Brně ještě nebylo. Brněnská oratoř pořádala tuto pouť každoročně, stala se tradicí a výjimkou nebyly několikatisícové průvody věřících ze salesiánské oratoře. V pozdějších letech zpravidla se dvěma kapelami, které byly v průvodu na různých místech, a pro rozsáhlost průvodu se navzájem neslyšely.
Posvěcení přístavby
Pověcení přístavby bylo stanoveno na poslední neděli v říjnu (27. 10. 1940), kdy se v té době slavil svátek Ježíše Krista Krále. Posvěcení předcházela opět třídenní příprava, která se konala od 24. do 26. října. Školní mládež měla triduum odpoledne od půl páté - s promluvou a požehnáním P. Oldřicha Meda, salesiána z Ostravy. Večer byl v 18 hodin růženec a po něm následovalo kázání a svátostné požehnání pro dospělé, hlavně pro rodiče. Kázal Msgre Bedřich Vašek, univerzitní profesor z Olomouce a velký znalec svatého Jana Boska a jeho díla. Témata kázání byla: Don Bosko a Bůh, Don Bosko a Panna Maria, Don Bosko a duše. V sobotu byla příležitost ke svátosti smíření. Vlastní posvěcení se konalo v neděli 27. 10. v 15,30 hodin. Světitelem přístavby byl prelát Msgre Dr. Josef Kratochvíl, kancléř biskupství. Slavnostní kázání pronesl pražský salesiánský ředitel Dr. Štěpán Trochta. Pan prelát se pomodlil přípravu na šťastnou smrt a udělil všem požehnání Panny Marie Pomocnice, jak jej uděloval za svého života svatý Jan Bosko. Slavnost posvěcení byla zakončena pontifikálním svátostným požehnáním, po kterém následovala slavnostní akademie, kterou tvořily zpěvy, různé scénky, recitace a také vystoupilo 24 členů chlapecké kapely s dechovými nástroji. Také se již zvalo na první výročí posvěcení kaple na svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie 8. prosince.
Novou přístavbu tvořila velká herna, která byla propojena v levé zadní části s hudebnou z původní stavby. V herně byly uprostřed dva ping-pongové stoly a kolem stěn dlouhé stoly s lavicemi, sloužící pro stolní hry jako jsou šachy,
dáma, ovčinec. V pravém předním rohu herny byly dva stoly o rozměru asi 100 x 60 cm, ohraničené mantinely, s hladkou horní plochou, pro hraní "ledního hokeje" pomocí tří knoflíků - dvou velkých (hráči) a jednoho malého (puk). Byla to velmi oblíbená a chlapci vyhledávaná hra. V protějším rohu vlevo byl pak hrací stůl pro kopanou s ručně ovládanými tyčemi , na kterých byly připevněny dřevěné figurky hráčů - fotbalistů. Také o tuto atraktivní hru byl neobyčejný zájem. Z pravé zadní části herny se přešlo do malé herny, ve které byly umístěny dva kulečníky. Jeden byl klasický a byl určen především starším chlapcům, druhý děrovaný s propadávajícími se koulemi. Vedle malé herny čelně byla jídelna s kuchyní pro duchovní personál a další dvě místnosti sloužící pro ubytování. Kromě zmíněných nových místností zde byly zřízeny též záchody pro chlapce a zvláště pro duchovní osoby. Obytná část této přístavby byla podsklepena, zde byly uloženy potraviny a mešní víno. Původní stavba podsklepena nebyla.
Ve školním roce 1940-41 přibyl k salesiánům P. Petr Franta, který byl nějaký čas katechetou, zanedlouho však odešel do duchovní správy a biskup Kupka jej poslal na faru do Veverské Bitýšky. Po válce odešel na Petrov a stal se kanovníkem. Dále do Brna přišel salesiánský koadjutor Stanec jako kuchař. Asistenta Bělohlávka nahradili asistenti Holík a Janečka. Asistent Holík byl výborný stolař, uměl vše opravit. Později se stal knězem a působil na severu Čech. Asistent Janečka byl zase výborným muzikantem, staral se o zdar chlapecké kapely, později se stal knězem salesiánem, ale v kněžské službě nevytrval.
U salesiánů je zvykem po určité době obměňovat personál a přemisťovat jej navzájem do jiných svých ústavů. Bylo to určité oživení oratoří. S novými lidmi přišel často nový duch, který oratořím prospěl.
Druhá přístavba
Protože chlapců stále přibývalo, bylo nutné opět přistavovat. Posvěcení základů této druhé přístavby se uskutečnilo v neděli 8. prosince 1940 v 16 hodin, po růženci a promluvě. Současně v rámci prvního výročí posvěcení salesiánské oratoře bylo provedeno zasvěcení Panně Marii Pomocnicí křesťanů a pontifikální požehnání. Obřad posvěcení vykonal, tak jako před rokem, brněnský biskup Dr. Josef Kupka. Opět proběhla tradiční třídenní příprava, která se konala zvlášť pro školní mládež a zvlášť pro dospělé, nechyběly obvyklé ranní bohoslužby a mše svatá s gregoriánským chorálem v 10 hodin. Tohoto 8. prosince salesiáni vstoupili do stého výročí zrození svého díla. Přípravné triduum měl Msgre Dr. Augustin Štancl, který se zasloužil o příchod salesiánů na Moravu. Odpoledne, ještě před příchodem pana biskupa - po modlitbě růžence, Dr. Štancl posvětil reliéf Panny Marie Pomocnice křesťanů nad vchodem do oratoře, aby chlapcům připomínal dnešní památný den zasvěcení.
Tato druhá přístavba zvětšila chrámový prostor do délky asi o 15 m. Nad tímto prostorem se nacházely samostatné velké půdní místnosti, s druhou věží a schodištěm do prvního podlaží pod chrámový prostor. Zde byly další místnosti, které byly plně využity při stěhování inspektorie a části bohoslovců v souvislosti se záborem salesiánského fryštáckého domu Němci. Tato druhá přístavba již nebyla dřevěná, ale postavena z pálených cihel .
Druhá přístavba byla posvěcena v neděli 25. května v rámci oslav svátku Panny Marie Pomocnice křesťanů. Jako tradičně nechybělo slavné triduum za účasti Dr. Štancla. Nejlepší přípravou, jak vždy salesiáni zdůrazňovali, byla řádná svatá zpověď a svaté přijímání. Stále se počítalo s tím, že válka brzy skončí a bude možné začít se stavbou velkolepého chrámu Panny Marie Pomocnice, s přidruženým ústavem a komplexem budov a hřišť - podle původních plánů, ale válka se stále víc rozmáhala a tento sen se pomalu rozplýval.
Personální změny v letech 1942-45
Ve školním roce 1942 - 43 přišel do Brna koadjutor Hronek, který se později stal salesiánským knězem. Ten chlapce neobyčejně přitahoval svými sportovními výkony a hlavně zajímavými dobrodružnými povídkami, které vždy chlapcům vykládal na pokračování na dobrou noc.
Toho roku do Brna přišel také vynikající katecheta P. Jan Maria Surý, který se současně věnoval úspěšně také divadlu. Měl schopnost kolem sebe soustředit velké talenty - ochotníky, a sám také všechny hry režíroval. Byl také výborným hercem. Vzpomíná se zvláště na jeho roli Ježíše Krista při pašijích. Pod jeho vedením dozráli i herci ve velké osobnosti - zejména pan Spusta, Havlík, Matýsek a z oratoriánů Leonid Ochrymčuk, F. Antl, F. Putna, M. Rejnuš, K. Vecheta, A. Jelínek, M. Stehlík a mnoho dalších. Velmi významnou hereckou osobností byl především vrchní náčelník československého Orla B. Koukal. Jeho synové také chodili do oratoře a jeho dcera, zaměstnaná na Městském úřadě v Žabovřeskách, později významně podporovala výstavbu kostela Panny Marie Pomocnice, který byl posvěcen v roce 1995.
P. Surý vedl také katechismové výklady, které se konaly vždy ve středu večer. Zpočátku katechismové výklady navštěvovalo asi 15 mužů. Katechismové výklady byly totiž určeny výhradně pro muže. Katechismové výklady jako výchozí základna skýtaly možnost zařazení nejrůznějších oborů - dogmatické teologie, morální teologie, liturgie, církevních dějin, biblistiky a dalších aktuálních témat. Když se počet účastníků katechismových výkladů blížil ke třiceti, přestěhoval P. Surý výklady ze studovny, která se nacházela v přízemí, do větší prostory, která jinak sloužila k prodloužení kaple. K dalšímu stěhování do přední části kaple došlo, když počet mužů stoupl na šedesát. Později ještě vzrostl, takže katechismové výklady navštěvovalo asi sto mužů. Uvědomíme-li si, že za války se pracovalo 10 až 12 hodin denně - včetně sobot, musíme ocenit přitažlivost programu.
V Brně se také vystřídali salesiáni, kteří vedli kapelu a pěvecké sbory: Janečka, Elšák, Vitásek, Martínek a Mrtvý. Divadlu se pak kromě P. Surého věnovali Hasilík a Čech. Někteří u salesiánů zůstali do smrti, jiní odešlí. To platilo i o bohoslovcích a kněžích, kteří zde působili.
Ve školním roce 1944-45 vystřídal v Brně nemocného a vyčerpaného P. Františka Lepaříka P. František Míša, který se stal ředitelem celé oratoře. Oratoriány pak řídil P. Rudolf Bartušek, výborný tělocvikář a sportovec, který se plně věnoval mládeži. P. Bartušek vybíral ze starších chlapců pomocné asistenty a v sobotu večer je pověřoval konkrétními úkoly pro následující neděli.
Čas od času se pořádaly výpravy na brněnské periferie - na Šanghaj v Králově Poli, Kostivárnu na okraji Juliánova a Kamenný Mlýn v Dolních Žabovřeskách. Některý z kněží si vybral čtyři nebo pět chlapců a vypravil se s nimi mezi tamní mládež. Tak získávali další návštěvníky oratoře. Této činnosti se zvláště věnovali P. Lepařík, P. Hudeček a P. Bartušek.
Oratoř v období bojů
Brněnská oratoř měla také své těžké doby. Válka zkrušila celý český národ. Také salesiáni byli těžce zkoušeni. V únoru 1942 byl zabrán ostravský ústav a proměněn na nemocnici. Bohoslovci museli přesídlit do Fryštáku, tam se tísnili s chlapci aspiranty. Toho roku na podzim musela jít část mladých kleriků a bohoslovců na nucené práce do Říše. Vše vyvrcholilo v roce 1943 záborem fryštáckého ústavu. Hoši se museli rozejít do svých domovů, jen někteří se přestěhovali do lesní kolonie u Dvorku u Přibyslavi, aby tam přečkali válku.
Filosofové se tísnili spolu s novici v Ořechově u Polešovic, bohoslovci, pokud nebyli na pracích, se uchytili jednak ve Fryštáku na faře, jednak v brněnské oratoři. Zde se jim věnoval P. Vojtěch Basovník, který se stal školním rádcem a P. František Vitásek, který byl asistentem. Spolu s bohoslovci se do Brna odstěhoval také pan inspektor P. Ignác Stuchlý, se svou pravou rukou - koadjutorem Františkem Hlaváčem. Tak se Brno stalo na několik let centrem Don Boskova díla ve vlasti.
I přes válečné hrůzy šel život v oratoři dál díky taktice pana inspektora Stuchlého, který všechny své podřízené nabádal k co největší opatrnosti a nevměšování se do politického dění. V okupované Evropě sílil odpor proti Němcům. Gestapo mělo plné ruce práce a Hitler dal rozkaz neúprosně trestat každý pokus o vystoupení proti Říši. Navíc bylo všude plno udavačů. Uvnitř Evropy zavládl teror, který se stupňoval s každým dalším neúspěchem německých vojsk. Naštěstí mezi salesiány nebylo ani jednoho nečesky smýšlejícího spolubratra a všichni stáli v duchu po boku českého národa.
I lidé si byli vědomi hrozícího nebezpečí, proto se ještě více semkli kolem oratoře pod ochranný plášť Panny Marie a ještě ve větší míře posílali své děti do oratoře, i když to nebylo snadné.
Za války Němci v celém Protektorátu nařídili zatemňovat večer všechna okna pod pokutou. Bylo to opatření proti náletům nepřátelských letadel, aby jim operace byla co nejvíce ztížena. Ani pouliční lampy nesměly svítit. Lidé, kteří se večer vraceli z práce nebo z bohoslužeb, si mohli na cestu svítit nanejvýš baterkami. Přesto toto opatření neodradilo ani malé chlapce od denní návštěvy oratoře a brzy si na tento stav bez potíží zvykli. Co se týká zatemňování sálu s kaplí při bohoslužbách a jiných akcích, bylo to celkem jednoduché, neboť stavitel s touto alternativou počítal a opatřil všechna okna dřevěnými okenicemi, které dokonale zakrývaly pronikající světlo, takže z venku nebylo nic vidět. Pouze některá okna přístavby se musela opatřit předepsaným zatemněním. Oratoř se stala doslova oázou útěchy, pokoje a naděje. Každý se v ní cítil jako doma. Kolik lidí tam spěchalo ve zlých dobách, kolik matek tam přicházelo a odporoučelo Matce Boží do ochrany své děti, které byly na nucených pracích v cizině, kolik manželek se modlilo za šťastné shledání s manžely odvlečenými do koncentračních táborů.
Spolu s Brnem prožila oratoř těžké bombardování a pak válečné fronty. Ve dnech 23. a 25. dubna 1945 padaly na oratoř bomby. Dvacet sedm velkých kráterů rozrylo zem okolo oratoře, seřadily se ve dvou liniích kolem domu, dům samotný vydržel. Pak přišla fronta, pro změnu létaly z obou stran střely nad střechou oratoře a pouze jedna katuše ji zasáhla přímo, ale vybuchla na střeše a stropem proletěla už jen jako žhavý, prázdný plášť, který kromě stropu poškodil jedinou dlaždičku. Byla to očividná ochrana Panny Marie Pomocnice.
Dík zařízení, kterým lze od kaple oddělit několik místností a k bohoslužbám je zase spojit v jediný prostor kostela, našly tu před koncem války útulek i obě žabovřeské obecné školy, když jejich vlastní budovy byly obsazeny vojskem. Výuka se omezovala na nejnutnější výklady. Těžiště školního vyučování se pak soustředilo hlavně na zadávání domácích úkolů. 0 to více se pak oratoř zaplňovala mládeží v odpoledních hodinách a zejména na hřišti bylo veselo. V zimě bývalo přeplněné kluziště, v ostatních ročních obdobích se hrály především kolektivní míčové hry jako byla kopaná, házená, volejbal, ale také tenis a košíková. V levé čtvrtině hřiště byly zřízeny dva koše pro tento sport. V rohu hřiště bylo doskočiště pro skok daleký i vysoký a kolem hřiště mohli chlapci trénovat vytrvalostní běh. U východu areálu - směrem na Královo Pole byla zřízena šibenice s koulí pro ruské kuželky, které byly vyhledávanou zábavou mladých i starších oratoriánů.
Dvě smutné události postihly během tří měsíců salesiánskou oratoř. Během července a srpna zemřeli na tuberkulózu mladí klerici - asistenti Jiří Černý a Oldřich Slavík. Na stejnou nemoc pak zemřel v září také mladý oratorián Miroslav Veselý. Byly to v krátké době tři smuteční průvody s tklivou hudbou oratorní kapely, které byl Miroslav Veselý také členem.
Jakmile se fronta přenesla přes Brno, bylo zřejmé, že se již blíží konec války. Němci v panice ustupovali a vážnější odpor již nekladli. Konečně přišla vytoužená kapitulace Němců a všichni lidé si mohli oddechnout.
Již v prvních květnových dnech se konaly v oratoři bohoslužby a slavné májové pobožnosti za velké účasti věřících, ještě uprostřed ruských pozic. Pak přišlo osvobození a se svobodou se život v oratoři naplno rozproudil.
