Oratoriáni a příznivci - 2. část
Aktivita starších oratoriánů
Protože při násilném odvlečení salesiánů byli odvezeni také klerici - asistenti, museli nyní jejich roli převzít starší oratoriáni. Pod duchovním dohledem komínského kaplana Josefa Bradáče pak sami vedli své mladší kamarády na cestě k Bohu. V době násilného záboru oratoře jim bylo 15 - 18 let. Nejstarší byl Evžen Moroz, kterému bylo již 27 let a měl bohaté organizační zkušenosti z konce války, kdy oratoriány řídil P. Rudolf Bartušek. Ten kolem sebe tehdy soustředil schopné mladíky, kteří mu v jeho práci pomáhali. Jedním z nich byl právě Evžen Moroz, který byl od narození téměř slepý. Na jedno oko neviděl vůbec a na druhé velmi málo. Byl však velký organizátor. Zajistil, aby se o mladší chlapce starali starší oratoriáni a on sám se pak plně věnoval sakristii a kostelu. Každý den brzy ráno připravoval podle direktáře - diecézního kalendáře mešní roucha a zakládal v kněžském misálu příslušné mešní formule platné pro ten který den. Po mši svaté uzamykal kostel a šel do práce. Po práci chodil přímo do oratoře, účastnil se večerních bohoslužeb a domů se vracel pozdě večer.
Oratoriáni, kteří se v t éto době starali o mladší kamarády, se jmenovali: Josef Petřík, František Zouhar , Antonín Vecheta , František Ohrazda , Jaroslav Sadecký. Tato sestava v podstatě fungovala až do roku 1951, kdy byl Evžen Moroz zatčen a pro nedovolené studentské aktivity odsouzen na 5 let do vězení, prý pro trestný čin rozvracení republiky. Po roce byl díky amnestii propuštěn, měl však zakázán pobyt v Brně. Po zatčení Evžena Moroza převzal jeho funkci v sakristii salesiánský koadjutor Ignác Tatýrek, který byl představenými poslán, aby zde vykonával funkci správce oratoře. Kostelní jednota s tím souhlasila, a tak se Ignác Tatýrek ještě před zatčením Evžena Moroza ubytoval v oratoři. Krátce po Ignáci Tatýrkoví přijeli do Brna dva klerici - Stanislav Stařík a Josef Šimčík. Byli ubytováni společně vedle Ignáce Tatýrka.
Stanislav Stařík pomáhal při zaučování nových ministrantů. V roce 1954 odešel studovat lesní inženýrství do Prahy, později studoval teologii a byl tajně vysvěcen na sa1esiánského kněze.
Josef Šimčík v brněnské oratoři pomáhal při mši svaté, hrál na varhany spolu s ostatními varhaníky: Radko Froncem, Karlem Vechetou a Stanislavem Sadeckým. Později z oratoře odešel, věnoval se intenzivně studiu, byl tajně vysvěcen, a dodnes působí jako salesián v Curychu ve Švýcarsku.
Život oratoriánů
Po záboru oratoře chodila zpočátku mládež do oratoře dál. Sportovní inventář jim půjčovali správcové, příslušníci StB. Večer se pak mladí účastnili svátostného požehnání zakončeného večerními modlitbami podle vzoru salesesiánů.
Původních dvanáct správců bylo zanedlouho vystřídáno správcem jediným. Oratoriáni pozorovali, jak si tito správci denně odnášeli domů v přeplněných taškách zásoby salesiánů - a to především zásoby potravin , zejména mešní víno . Když všechny zásoby odnesli , neměli v oratoři již nic na prácí a na dohled stačil jediný správce. I ten však musel odejít, neboť, se o nemovitost přihlásila Kostelní jednota , které byl koncem roku 1950 kostel s nejnutnějšími místnostmi předán. Druhá přístavba byla odevzdána k užívání hudební škole a hlavní místnosti první přístavby obdržel Svaz československé mládeže, spolu s hříštěm. Svazáci však do oratoře moc nechodili, a tak hřiště patřilo hlavně ministrantům, kteří odůvodňovali svůj pobyt na hřišti tím, že čekají na bohoslužby. Proti pobytu ministranů na hřišti v podstatě nikdo neměl vážnější námitky, pouze církevní tajemník se nechal slyšet, že mu to připomíná činnost salesiánů. Bylo mu to však kompetentními osobami vymluveno a odůvodněno tím, že v přilehlých místnostech se učí jedna skupina praktické i teoretické ministrantské službě a ostatní, kteří přišli ministrovat na bohoslužby, je lépe soustředit na hřišti u kostela, než je nechat volně se pohybovat po ulicích. Proto bylo nutné všechny oratoriány přeškolit na ministranty a slovo oratorián vypustit ze slovníků. Všichni v Žabovřeskách byli tedy "ministranti", to církevní tajemník akceptoval a nic proti tomu nenamítal. Tak se stávalo, že při bohoslužbách býval presbytář zaplněn ministranty v několika řadách, na každé mši svaté jich bylo nejméně padesát, a jen malá část ministrantů, která se do presbytáře nevešla, byla v civilním oděvu v prvních řadách chrámového prostoru.
Je pravda, že hodně mladých po odvlečení salesiánů přestalo do oratoře chodit. Jedni ze strachu, jiní z obavy o svou budoucnost, o možnost zamezení přijetí na vyšší stupeň školy. Někteří se pak kostelu v rámci ateistické propagandy natolik odcizili, že jsou dnes nevěřícími, jiní se naopak po revoluci v roce 1989 zpět k Bohu vrátili.
Práce s ministranty
Vzhledem k tomu, že po uvěznění Evžena Moroza se v kruzích komunistů stále častěji začínalo mluvit o pokračování salesiánské oratoře, bylo nutné dát ministrování určitý systém a řád, aby činnost ministrantů mohla být obhájitelná. Oratorián Josef Petřík se proto dohodl s bývalým oratoriánem Karlem Blahou a sestavili spolu dle obtížnosti sedm stupňů ministrantských hodností, které měly základ v předválečném časopisu LEGIO ANGELICA, byly však přizpůsobeny běžné praxi v brněnské oratoři. Tyto hodnosti, seřazené za sebou od nejvyššího k nejnižšímu stupni, nesly názvy: Kandidát, Nováček, Čekatel, Ministrant, Akolyta, Turiferář a Ceremoniář. Podmínkou pro získání hodnosti bylo znát, praktikovat a umět vysvětlit, co jednotlivá ustanovení těchto stupňů hodností obsahují. Všichni ministranti byli rozděleni podle věku do skupin po 10 - 15 členech. Každá skupina se scházela vždy jedenkrát týdně v určitý den a starší oratoriáni jim jako ve škole vysvětlovali význam a smysl jednotlivých ustanovení ministrantských stupňů. Každý den v týdnu tak měla určitá skupina zhruba šedesát minut před začátkem bohoslužby ministrantské poučení.
Ostatní ministranti se mohli pod stálým dozorem starších oratoriánů v ostatních místnostech nebo na hřišti připravovat na bohoslužbu. Stálým dozorem byla myšlena neustálá přítomnost starších oratoriánů mezi ministranty. Starší oratoriáni si s chlapci hráli, účastnili se jejich zábavy. Bylo to přesně podle Don Boskových zásad a také salesiáni v Brně takto dohlíželi na oratoriány. Lidé často vídali P. Lepaříka nebo jiné salesiány, jak na hřišti pobíhají s chlapci, jako by byli jedni z nich.
Poté, co se ministranti naučili předkládanou látku, skládali zkoušky ze svých znalostí. Museli začít od nejnižších stupňů a postupně skládat zkoušky z vyšších stupňů. Každý stupeň obsahoval otázky ze tří tématických celků: ministrantské znalosti, náboženské znalosti a praktická osobní zbožnost (modlitby, mše svaté, svatá přijímání...). Ti, kteří složili první čtyři stupně včetně znalosti "Ministranta", byli v kostele při slavné bohoslužbě přijati P. Bradáčem slavnostní obláčkou mezi opravdové ministranty. Měli pak právo nosit nové liturgické oblečení, které bylo ušité speciálně pro tuto slavnostní příležitost v oratoři . Návrh střihu a liturgické výzdoby tohoto oděvu provedl sám P. Bradáč. Po řádném složení stupně "Akolyta" byl absolvent slavnostně přijat do družiny LEGIO ANGELICA a měl právo nosit na oděvu speciální liturgický štít. Nejvyšší hodnosti "Turiferář" a "Ceremoniář" už byly značně náročné zejména na liturgickou znalost a náboženské vědomosti a za dobu jejich trvání je složilo jen několik hochů.
Každý ministrant měl svou ministrantskou knížku se jménem, datem narození a dalšími důležitými údaji. Ministrantská knížka byla kapesního formátu, měla tvrdé desky a obsahovala ministrantský zákon, dále údaje o zápisu do knihy Nejsvětějšího Srdce Ježíšova při absolvování devíti PRVNÍCH pátků v měsíci a doprovodných podmínek, údaje o zápisu do knihy Nejblahoslavenějšího Srdce Panny Marie při absolvování pěti PRVNÍCH sobot v měsíci a daných podmínek a konečně se do ministrantských knížek zapisoval průběh skládání jednotlivých ustanovení hodnostních stupňů z ministrantských zkoušek, datum obláčky a datum přijetí do družiny LEGIO ANGELICA.
Činnost dívčí družiny Panny Marie
Družina Panny Marie, která působila při oratoři již za salesiánů, soustředila kolem sebe děvčata ihned po násilném odvlečení salesiánů a záboru oratoře. Nacvičovala se recitace na májové pobožnosti a Marie Sadecká založila dívčí sbor. Pomáhala jí při tom Jaroslava Holánová a na varhany dívčí pěvecký sbor doprovázel Stanislav Sadecký, bratr vedoucí dívčího sboru.
Další aktivity
Radko Fronc kromě vedení gregoriánské scholy vedl také smíšený pěvecký sbor, který zpíval latinské i české mše svaté a sbory při větších slavnostech i pašijích na Květnou neděli. Tento sbor se také angažoval v kostele svatého Leopolda u Milosrdných bratří v Brně, kde byl ubytován a zároveň působil i třetí ředitel brněnské oratoře P. Vojtěch Tomáš, který byl osudného dne 14.4. 1950 po operaci, proto unikl zatčení.
Schola zpívající gregoriánský chorál bývala oděna v liturgická roucha a její místo bylo v presbytáři nebo jeho blízkosti. Při novém slavení velikonoc, kdy se liturgie svatého Třídenní konala ve večerních hodinách, účinkovala schola také v chrámu svatého Vavřince, kde se konaly obřady pro celou farnost - včetně Jundrova a Žabovřesk. V té době se ještě všechny zpěvy zpívaly latinsky. Proto jeden člen scholy, většinou to býval Leoš Losmann, před začátkem zpěvu a před jednotlivými částmi obřadu vysvětlil stručně smysl a účel jednotlivých částí obřadu a Robert Mayer jako lektor přečetl lidem před zpěvem česky text.
V roce 1953 přišel do oratoře pomáhat (především s výukou ministrantů) další salesián - klerik, který za salesiánů také navštěvoval oratoř, bydlel v Žabovřeskách a jmenoval se Zdeněk Chylík. Byl znalcem gregoriánského chorálu a také ovládal hru na varhany. Když bylo potřeba, pomáhal občas při bohoslužbách varhaníkům, stejně jako další oratorián MUDr. Zdeněk Haičman. Zdenek Chylík byl v roce 1968 spolu s dalšími salesiány tajně vysvěcen na kněze. Zdeněk Chylík byl velkou posilou nejen scholy při zpěvu gregoriánského chorálu, ale hodně pomohl i s výukou ministrantů, zvláště tehdy, když Karel Blaha musel narukovat na dva roky na vojnu.
Když pak v roce 1954 odešel klerik Stanislav Stařík na vojnu, jeho místo zaujal další salesián - klerik Miroslav Lehečka, kterého měla mládež ráda pro jeho veselou povahu. V roce 1955 zorganizoval prázdninové setkání části ministrantů ze Žabovřesk s oratoriány z Ostravy, kde salesiánská činnost v kostele svatého Josefa také pokračovala. Setkání se uskutečnilo pod hlavičkou "lesní brigáda" ve vsi Pitárně u Třemešné ve Slezsku.
Akce pořádané pod vedením starších oratoriánů
Ve volném čase provozovali ministranti různé akce obdobně jako za salesiánů. Konaly se různé sportovní zápasy: v kopané, v tenisu, ve stolním tenisu, dále zápasy ve stolní kopané a v jiných stolních hrách. Za tím účelem se využívaly různé místnosti a také stolárna pod jevištěm a zadní trakt chrámu druhé přístavby, kde se daly nasadit dveře, a tak celý prostor oddělit.
Oblíbená byla meziministrantská utkání v kopané a ve stolním tenisu. Soupeřilo se s ministranty z Králova Pole, od svatého Tomáše, od Kapucínů a s ministranty z Troubska a Bosonoh. S ministranty od Kapucínů na soutěže do oratoře přicházel sakristián a pozdější kněz Josef Šiška. Ministranty z Troubska a Bosonoh přiváděl do oratoře Bohumil Vlach. Jedním z těchto chlapců byl Vojtěch Cikrle, nynější brněnský biskup.
Ministranti vedli zápasy v kopané také s nekatolickou mládeží, která se pohybovala kolem kostela a pocházela z blízkých ulic Topolky a Mozolky.
Hry na hřišti byly zpřístupněny také děvčatům - početnému sboru, který vedla Marie Sadecka, Jaroslava Holánová a Anička Chylíková.
Mezi nejoblíbenější akce patřily výlety do okolí Brna spojené s hledáním pokladů a také výlety na kole.
Pro vlastní potřebu a pro pobavení ministrantů byl vydáván časopis psaný na stroji, který kromě poučných statí a článků obsahoval také křížovky, hádanky a jednoduché šachové úlohy nebo studie.
Veškerá činnost ministrantů v oratoři byla bodována. Jednotlivé činností měly různou bodovou hodnotu. Jinak byla hodnocena účast ministrantů při bohoslužbách v neděli a ve všední dny, jinak ráno a večer, dále byla hodnocena účast na společných akcích, ministrantských schůzkách a podobně. Na konci školního roku si pak mohli všichni vybrat nějakou cenu z velkého množství zakoupených nebo darovaných cen. Nejdříve si vybíral cenu ten, kdo v průběhu školního roku získal nejvíc bodů. Kdo byl v bodování poslední, vybíral si cenu také jako poslední. Během školního roku bývalo bodování vyhodnoceno měsíčně. Vítěz měsíčního bodování vlastnil putovní standartu "Nejlepšího ministranta".
Další vlna zatýkání salesiánů
Další vlna zatýkání salesiánů na Moravě se uskutečnila koncem roku 1956 a v roce 1957. P. Václav Hynek, který působil v Brně do roku 1950, shromáždil kolem sebe po propuštění z internace kleriky. Pod jeho vedením se scházeli často večer po bohoslužbách v oratoři, což ovšem stát pokládal za nedovolené protistátní shromažďování. Když se to prozradilo, byli salesiáni zatčeni a odsouzeni. P. Hynek byl odsouzen na 3 roky, Z. Šumník na 2 roky, J. Drábek na 16 měsíců, S. Palásek na 18 měsíců, Miroslav Lehečka na 1 rok, Plhal na 2,5 roku a Hladký na 20 měsíců.
Josef Petřík, který býval v oratoři do pozdních večerních hodin, byl v té souvislosti vyslýchán ve věznici v Brně Bohunicích. Kladlo se mu za vinu, že jako hlavní vedoucí ministrantů musel vědět, že se v oratoři po bohoslužbách ilegálně scházejí salesiáni s P. Hynkem. Ubránil se tvrzením, že nikdy nikomu nebránil, když se šel pomodlit do kostela mimo bohoslužby, ať už se jednalo o jednotlivce nebo o skupinku lidí.
Kostelní jednota pod tlakem komunistů zanikla. Před svým zánikem však ještě stačila nemovitost se salesiánskou oratoří převést na farní úřad Komín, včetně zajištěni přepisu na katastru. To se později, při výstavbě nového kostela posvěceného v roce 1995, ukázalo jako velmi prozíravé a užitečné .
Po zatčení a odsouzení skupinky kolem P. Hynka začaly narůstat tlaky proti P.Bradáčovi, duchovnímu oratoře, až byl nakonec přeložen do Zbýšova u Rosic. Později, koncem 60. let, se mu podařilo vycestovat do Francie, kde získal doktorát z teologie. Po návratu do vlasti se stal docentem na olomoucké pobočce Cyrilometodějské teologické fakulty, kde přednášel bohoslovům liturgiku a současně byl rektorem bohosloveckého semináře. Po násilném rozpuštěni této fakulty byl Dr. Bradáč několik roků farářem ve Vrchoslavicích u Kojetína. Odtud odešel po těžké nemocí do důchodu a vrátil se do svého rodného města Velkého Meziříčí, kde působil až do své smrti v roce 1986. Na všech místech, kde P. Bradáč působil, jej provázela bývalá oratoriánka a vedoucí dívčího katolického skautu Marie Bělohradová, která mu obětavě až do jeho smrti vedla domácnost.
Místo P. Bradáče nastoupil do duchovní správy v Komíně P. Michal a činnost v oratoři byla pod tlakem mocných omezena.
Uzavření oratoře
Konečně pak koncem srpna roku 1961 byla kaple s chrámovým prostorem úředně uzavřena s odůvodněním, že by babičky mohly v dřevěné budově uhořet, protože stavba byla pouze provizorní a mohlo zde hrozit nebezpečí požáru.
Tím byla veškerá činnost v oratoři znemožněna. Ministrantské místnosti spolu s presbytářem, sakristií, hudebnou a místností vedle herny převzala hudební škola. VIastní chrámový prostor zůstal zatím neobsazen, později jej však používala ZŠ na Horově ulici při výuce tělesné výchovy jako tělocvičnu. Varhany opatřil Ignác Tatýrek jakousi schránkou z bednících dílců, aby nemohly být používány a do zadního traktu kostela se přestěhovaly všechny židle z chrámového prostoru. Zadní trakt kostela se opatřil nasazovacími dveřmi a kromě židlí se tam přenesly všechny předměty z kostela kromě oltářů - v naději na brzké vrácení a obnovení kostela. Pouze hlavní oltář s obrazem Panny Marie Pomocnice a boční oltář Dominika Savia byly převezeny do farního kostela svatého Vavřince v Komíně. Zadní trakt se uzamkl, klíče byly předány farnímu úřadu, druhé si ponechal Ignác Tatýrek, který zůstal bydlet v oratoři i nadále a vykonával funkci správce.
Vyhoření oratoře
18. února 1965 za záhadných a dosud neobjasněných okolností kaple s oratoří vyhořela a zůstaly jen nepatrné zbytky. První, kdo požár v noci zjistil a okamžitě oznámil hasičům, byl Ignác Tatýrek, jehož probudil neobvyklý hukot a velká záře. Protože požár již nabral na síle a navíc původní část oratoře byla celá dřevěná, naděje na záchranu oratoře byla mizivá.
Brněnské salesiánské dílo po roce 1989
Po převratu v listopadu 1989 očekávali salesiáni navrácení svého majetku. Na jaře roku 1991, v rámci první vlny restituce církevního majetku, jim byl skutečně vrácen kromě pozemků, na kterých byly postavené garáže a mateřská škola a pozemku pod silnicí s částí hřiště, které byly součástí nově vybudovaného velkého městského silničního okruhu mezi Královým Polem a Žabovřeskami.
Obnova salesiánského díla
Do té doby neměli salesiáni střechu nad hlavou. Brněnské biskupství jim nabídlo, aby se usadili v bývalém chlapeckém semináři na Veveří ulici a salesiáni nabídku přijali. Svoji činnost zde zahájili otevřením střediska mládeže, které začalo fungovat od 17. září 1990 a brzy rozvíjelo svoji činnost i v nedaleké čtvrti Žabovřesky na hřišti. V objektu bývalého malého semináře byl také internát biskupského gymnázia, jehož správy se ujali petrini. Náklady na provoz budovy byly pro salesiány příliš vysoké, proto od projektu ustoupili. Salesiáni doufali v to, že dosavadní uživatelé opustí oratoř co nejdříve, a že jim bude v brzké době definitivně předána.
Výzva široké veřejnosti
24. září 1990 vydali P. Oldřich Med, jeden z nejváženějších salesiánů, a P. Petr Baran, neúnavný organizátor salesiánské činnosti za totality, jménem salesiánů písemnou výzvu široké veřejnosti, ve které seznámili ctitele P.Marie Pomocnice a přátele svatého Jana Boska se stručnou historií salesiánské oratoře v Brně - Žabovřeskách až do zatčení salesiánů v roce 1950 a jejich násilného odsunu do soustřeďovacího kláštera v Oseku u Duchcova. Výzva obsahovala také zmínku o fungování oratoře i kostela po jejich násilném odvlečení, dokud nebyl kostel v létě 1961 úředně uzavřen, a zmínku o dosud neobjasněném požáru v roce 1965. V této výzvě bylo zdůrazněno, že salesiáni v soustřeďovacím táboře učinili slib, že budou - li se moci někdy do Žabovřesk vrátit a pokračovat ve svém díle pro mládež, postaví na tomto místě kostel. To se konečně nyní splnilo a salesiáni mohou v Žabovřeskách začít znovu. Součástí výzvy byla složenka s číslem účtu vyhrazeným pro výstavbu kostela Panny Marie Pomocnice křesťanů s oratoří.
Vypracování návrhů
Již v září 1990 vypracoval Ing. Jiří Brožek na základě objednávky Josefa Drábka zaměření stávajícího stavu v zájmovém území pro výstavbu kostela s oratoří. Bylo provedeno polohové i výškové zaměření a výsledný elaborát byl zpracován do grafického zákresu mapovaného území s číselným plánem a seznamem souřadnic a výšek podrobných bodů. Několik studentů z Vysokého učení technického v Brně a architektů pak na základě tohoto zaměření navrhlo podle svých představ neoficiální studii budoucího kostela. Tyto návrhy pak byly v rámci oslav Neposkvrněného Početí Panny Marie 8. 12. 1990 vystaveny k nahlédnutí na Veveří ulici.
Utvoření stavební komise
Začátkem roku 1991 byla zřízena stavební komise. Zpočátku to byla malá skupinka v čele s P. Oldřichem Medem, P. Petrem Baranem, Ing. Františkou Kůrovou, Josefem Čtvrtečkou, Josefem Drábkem, Ing. Alfonsem Jelínkem a Ing. Josefem Petříkem. Později, zejména v roce 1993 a 1994, byli do komise přibráni JUDr. Ervín Najman, Lubomír Krejčí, Bohumil Kovařík, Ing. Mikel, Ing. Opatřil, Ing. Sobotka, František Zouhar, Jiří Vejvoda a Radko Fronc. Nejprve se porady stavební komise konaly v bytě P. Petra Barana v Brně Bohunicích, od října 1991 pak v zrekonstruované oratoři v Žabovřeskách, kam se P. Baran natrvalo přestěhoval.
Oratoř zahajuje svoji činnost
Po předání oratoře v Žabovřeskách salesiánům od posledního uživatele, bytového družstva "Průkopník" , bylo nutné celý objekt, značně zanedbaný a neudržovaný, opravit a přizpůsobit potřebám salesiánů. Nejprve však salesiáni prostřednictvím ekonomky Ing. Františky Kůrové odkoupili ocelový sklad pro potřeby oratoře. Potom bylo potřeba některé místnosti v oratoři rozšířit, některé přestavět, hernu upravit na kapli s presbytářem, opravit místnosti, které v poslední době sloužily jako sklady, a vše nově vymalovat. Tohoto úkolu se ujal salesiánský spolupracovník J.Jeniš z Újezdu u Brna, který během půl roku s brigádníky zajistil celou rekonstrukci tak, že 8. prosince 1991 bylo možno oslavit významný salesiánský svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie. Ten den zahájila oratoř opět svoji činnost.
Oslava svátku Neposkvrněného Početí Panny Marie
Příprava na tento svátek začala již 28. listopadu novénou a pokračovala další dny se mší svatou a příslušnou pobožností, kterou pokaždé vedl jiný salesiánský kněz. V sobotu 7. prosince odpoledne se konal program pro děti a od 16.00 hodin se uskutečnilo svěcení nové kaple. Následovala slavnostní bohoslužba sloužená biskupem Josefem Hrdličkou z Olomouce. Po mši svaté se konala beseda se starší generací oratoriánů, které byl přítomen také P. František Míša, zástupce salesiánského inspektora. Také se konal ohňostroj, divadlo a nechybělo ani občerstvení.
V neděli 8. prosince byla předvedena v 15.00 hodin pro děti a v 19.00 hodin pro dospělé zpěvohra "Rybář Marek". Operetu nacvičil s rosickou oratoří P. Oldřich Med.
Presbytář byl opatřen shrnovacími koženkovými vraty, přenosným oltářem a v čele byl umístěn obraz Panny Marie Pomocnice, který se podařilo zachránit z původní oratoře a uschovat ve farním kostele v Komíně. Po odnesení oltáře a obrazu mohl presbytář sloužit jako jednoduché jeviště při scénkách a divadelních hrách. Po uzavření presbytáře sloužil prostor kaple jako víceúčelový sál. Byla to taková minikopie původní oratoře P. Lepaříka.
První porevoluční oslava svátku Panny Marie Pomocnice křesťanů
První porevoluční slavnost Panny Marie Pomocnice křesťanů se konala 24. 5. 1991 na hřišti. Na provizorně zbudovaném, polozakrytém vyvýšeném pódiu byla sloužena pontifikální mše svatá, pří níž celebroval také světící olomoucký biskup Josef Hrdlička, velký příznivce salesiánů. Po mši svaté se na hřišti konala lidová veselice, kterou měli v režii mladí oratoriáni. P. Oldřich Med a P. Petr Baran si přáli, aby v úvodu této veselice zazpívala stará garda oratoriánů mužský legrační sbor "Žabí svatba", který již za války zpívali salesiánští bohoslovci. Josef Petřík, který byl tímto úkolem pověřen, přemluvil Radko Fronce a také rozeslal. pozvánky asi třiceti bývalým oratoriánům a vyzval je, aby se 15. a 22. května dostavili na zkoušky. Přišlo jich jenom deset, přesto se sbor podařilo nacvičit a v určený den předvést. P. Petru Baranovi se sbor tak zalíbil, že jej prohlásil za žabovřeskou hymnu a každý rok při květnových slavnostech Panny Marie Pomocnice křesťanů musel být opakován.
Investiční záměr
Na jaře roku 1991 dostal Josef Čtvrtečka, který byl stejně jako Josef Drábek kdysi chovancem ve Fryštáku, na stavební komisi za úkol prostudovat z materiálů psaných především v italštině předpisy pro stavbu nového kostela a sestavit návrh investičního úkolu. To se mu znamenitě podařilo a v květnu 1991 byl investiční záměr hotov. Kromě výstavbového programu investiční záměr obsahoval také stručné seznámení se životem Dona Boska a posláním salesiánů, historii salesiánské oratoře v Brně a účel výstavby salesiánské oratoře v Brně - Žabovřeskách. Podrobně zde byly popsány zásady týkající se vybavení a výzdoby kostelů pro slavení EUCHARISTIE, vše podle konstituce "Sacrosanctum Concilium - 0 posvátné liturgii" a ostatních příslušných dekretů a instrukcí Druhého vatikánského koncilu, aby se tím architektům, kteří se účastnili výběrového řízení, co nejvíce přiblížila daná problematika. Tento investiční záměr obdrželi všichni účastníci soutěže. Funkce sekretáře poroty při výběru návrhů jednotlivých architektů byla svěřena Ing. arch. Zdeňku Burešovi, který měl se soutěžemi výstavby nových kostelů osobní zkušenosti.
Nejdříve však bylo potřeba přeregistrovat pozemky duchovní správy Brno - Komín na salesiány. Současně byl rozmnožen investiční záměr v takovém množství, aby jej měl každý uchazeč k dispozicí. Ing. arch. Zdeněk Bureš vypracoval soutěžní podmínky a zaslal je ke konzultaci a schválení na Útvar hlavního architekta, na Obec architektů a na biskupství na Petrov.
23. 9. 1991 postihla salesiány a zejména pak stavební komisi smutná událost. Zemřel P. Oldřich Med, jeden z nejvzácnějších salesiánů a největší propagátor výstavby areálu SDB v Brně - Žabovřeskách. Tato událost stavební komisi trochu přibrzdila, nicméně se musela rychle vzpamatovat a pod vedením P. Petra Barana pokračovat dále.
Nová zástavba areálu SDB v Brně - Žabovřeskách zahrnovala ve smyslu investičního záměru tři celky: sakrální (kostel Panny Marie Pomocnice), společenský (sály, herny, učebny, klubovny) a ubytovací (bydlení řeholníků a provozní místnosti).
Konkurzní řízení
Výběr zpracovatele projektové dokumentace byl proveden na základě konkurzu formou kombinované soutěže. Bylo vybráno deset autorů (případně autorských kolektivů) a zúčastnit se mohli i další zájemci. Vyhlášení soutěže proběhlo v denním i odborném tisku dne 1. 11. 1991. Soutěž byla organizována jako dvoukolová. Uzávěrka pro první kolo byla 31. 1. 1992. Do tohoto data přišlo celkem 27 návrhů, které byly anonymní. Jména byla uveřejněna až po vyhodnocení tří nejlepších návrhů. Vyhodnocení soutěže provedla odborná porotazastoupena třemi členy investora. Jedním z nich byl ekonom Ing. P. Josef Trochta - zástupce pražské inspektorie. Dále zde byl přítomen zástupce brněnské konsistoře, zástupce Útvaru hlavního architekta, zástupce Obce architektů a obce Žabovřesky. Všech 27 návrhů bylo pečlivě zkoumáno vzhledem k investičnímu záměru a dalším podmínkám daným při zadání, zejména etapovitostí výstavby a likvidací stávající oratoře až na konec. Do druhého kola vybrala odborná porota pouze tři nejvhodnější návrhy, které doporučila do 31. května 1992 ještě dopracovat. Tyto tři vybrané návrhy postupující do druhého kola byly mimo jiné vybrány z důvodu, že po architektonické stránce nejlépe vyhovovaly vzhledem okolní typové hranaté panelové zástavby. Návrhy byly dle dispozic odborné poroty v termínu dopracovány a od 10. 6. 1992 si je mohla odborná porota a experti prohlédnout a individuálně prostudovat v budově oratoře. Porotní řízení pro druhé kolo bylo stanoveno ve dnech 17. až 20. června. Jako experti byli přizváni architekti - autoři návrhů salesiánských ústavů v Římě, dále zahradní architekt a někteří členové stavební komise. Ve druhém kole porota rozhodla takto: I. místo nebylo uděleno, II. místo získaly dva návrhy - návrh č. 9 - kolektiv Ing. arch. Radko Květa a návrh č. 21 Ing. arch. Josefa Opatřila, III. místo obsadil návrh č. 2 - kolektivu Prof. Ing. arch. Ivana Rullera. Konečný výběr autora doporučila odborná porota provést pohovorem investora s projektanty. Investor v osobě P. Barana dlouho zvažoval, kterému z návrhů umístěných na II. místě dát přednost, a po poradě s mnoha zodpovědnými osobami, zejména pak s bratrem brněnského biskupa Dr. Karlem Cikrlem, který v porotě zastupoval brněnské biskupství a je odborníkem na liturgii, dal přednost návrhu č. 21 - Ing. arch. Josefa Opatřila, zejména pro výstižnější liturgické pojetí návrhu a umístění adorační kaple s přímým vstupem z venku a se společným svatostánkem a presbytářem v hlavním chrámovém prostoru. Svatostánek byl umístěn uprostřed proskleného otvoru s barevnou vitráží a otevřený do chrámového prostoru i do kaple.
Obtíže
Tímto byla soutěž definitivně ukončena, ale proti všemu očekávání se objevily potíže. P. Ing. J. Trochta, ekonom salesiánské inspektorie, napsal koncem června P. Baranovi dopis, ve kterém ho zrazoval od výstavby vítězného návrhu kvůli předpokládaným značným nákladům a doporučoval mu, aby se spokojil s něčím skromnějším. Dokonce se začalo mluvit, o úpravě stávajícího ocelového skladu pro bohoslužebné účely a také o tom, že když salesiáni v komunistickém vězení slibovali výstavba kostela Panny Marie Pomocnice, nemuseli mít na mysli výslovně Žabovřesky, ale Brno a Brno je také městská část Líšeň. Snaha přenést výstavbu kostela Panny Marie Pomocnice křestanů do Líšně se projevila již dříve, kdy ještě žil P. Oldřich Med. Ten však svou autoritou prosadil doslovné splnění slibu a započal s přípravou výstavby.
Inspektorie případnému rozšíření rozbrojů čelila tím, že utvoříla dvě komunity. Komunitu brněnskou s ředitelem Josefem Brtníkem a komunitu rosickou v čele s P. Oldřichem Medem, pod kterou patřily také Žabovřesky v čele s P. Petrem Baranem. Po smrti P. Meda rosická komunita zanikla a vše přešlo pod jedinou komunitu brněnskou, vedenou P. Brtníkem. Ten byl v roce 1994 vyvázán z farnosti Šlapanice, aby se mohl zcela věnovat vedení komunity a usadil se spolu s některými salesiány na faře sv. Augustina v sousedství Žabovřesk.
Schválení výstavby
Proces schválení výstavby byl spojen s nemalými problémy a obtížemi. K povolení výstavby došlo koncem ledna 1993, kdy nejvyšší salesiánští představení z generalátu v Římě schválili výstavbu a zároveň výslovně požadovali podsklepit celý kostel a zřídit pod ním středisko mládeže. Tímto byla výstavba konečně povolena a Ing. Opatřil začal zpracovávat definitivní návrh řešení. Na žadost inspektorie již několikrát za uplynulý rok překresloval svůj původní návrh.
Přípravné práce
Po schválení dokumentace - návrhu v Římě bylo nutné co nejdříve připravit potřebné výkresy k územnímu rozhodnutí a projít složitou administrativní procedurou při schvalování a získání stavebního povolení a to zvláště na první a zvláště na druhou stavbu. Po ujasnění koncepce byla tato I. etapa výstavby rozdělena do dvou staveb a samostatně schvalována, protože ještě nebyla zpracována detailní prováděcí dokumentace. První stavba sestávala ze zemních prací a zpevnění podloží. Byla to tzv. spodní stavba. Druhá - hlavní stavba obsahovala zbytek stavebních konstrukcí a prací. Na obě stavby byly zvlášt vypisovány soutěže dodavatelů, každá měla samostatné stavební povolení.
Započetí výstavby
První stavbu prováděly Inženýrské a průmyslové stavby Brno. Měly nejefektivnější nabídku a se zdarem se jí zhostily. Na základě geologického průzkumu bylo nutné vyhloubit asi 7 metrů hlubokou jámu a na dno výkopu zdusat asi metrovou vrstvu ze štěrkopísku. Tato etapa byla zahájena již 16. 11. 1993, neboť peněžní dar německé společnosti Kirche in Not, v hodnotě asi 0,5 milionů Kč, byl vázán na povinnost zahájení stavby ještě v roce 1993. Pokračovat v hloubení jámy bylo možné až po pominutí největších mrazů začátkem února. Zemní práce v rámci této první stavby včetně zpevnění podloží štěrkopískovou vrstvou byly dokončeny dle harmonogramu do konce března 1994.
Prvenství v soutěži 10 firem o provedení hlavní stavby získal Moravostav Brno. Před tím bylo skončeno spolu s projektovou dokumentací složité schvalovací řízení této druhé části. Hlavní zásluhu na zdárném ukončení schvalovacího řízení má vedle Ing. Opatřila Josef Drábek, který zde jako dlouholetý investor staveb v Zetoru Brno uplatnil své zkušenosti. Moravostav podle projektu nejdříve vytvořil pod kostelem na zřízeném štěrkopískovém podloží asi jeden metr silnou železobetonovou desku, která tvořila základ kostela a potom postupně pokračoval v nadzákladovém zdivu kostela. Stavební dozor po celou dobu výstavby denně měli zástupce investora Josef Drábek a Ing. Mikel. Tito dva velmi důslednou kontrolou provádění ušetřili salesiánům nejméně milion Kč.
Obnovená činnost v oratoři
Činnost v rekonstruované oratoři i na hřišti se pod dohledem Petra Barana i přes nemalé starosti se stavbou a pozdějším stavebním ruchem slibně rozvíjela.
Kromě asistenta J. Křemečka a chlapců z vojenské náhradní služby se do práce zapojovali také laici. J. Petřík a P. David vedli ministranty, M. Petříková se starala asi o 30 nejmenších - převážně předškolních dětí, organizovala dětské hry, karnevaly, lampionové průvody při slavnostech a také základy dětské katecheze. Jana Šlachtová a Markéta Marečková řídily dětský pěvecký kroužek, děti také účinkovaly jako BROUČCI v divadelní scénce Maminka, kterou pro oratoř složila Michaela Petříková. Do divadla se zapojili s úspěchem i manželé Plevovi a Klangovi se svými dětmi, loutkové divadlo bylo v režii Marie Pelikánové. Také aktivity na hřišti, ping - pong a jiné sportovní hry nechyběly.
Velký pěvecky sbor pod vedením Radko Fronce účinkoval při všech slavnostních akcích a stále se zdokonaluje. Svědčí o tom mimo jiné časté přenosy rozhlasu i televize z nově zbudovaného kostela Panny Marie Pomocnice křesťanů, kdy snaha a přání uskutečnit tyto přenosy vychází ze strany rozhlasových a televizních pracovníků. Přenosy se od posvěcení kostela uskutečňují asi dvakrát do roka.
Každoročně byly důstojně oslavovány svátky Panny Marie Pomocnice a Neposkvrněného Početí, svatého Jana Boska, výročí úmrtí prvního českého salesiánského inspektora P. Ignáce Stuchlého a jiné významné svátky a to již tradičně triduem nebo novénou.
Lidé byli vzděláváni v Písmu svatém, církevních dějinách, křesťanské etice a jiných disciplínách.
Velkými pomocnicemi P. Petru Beranovi při jeho činnostech byly ekonomka Ing. Františka Kůrová a učitelka ve výslužbě paní Slaná. 0 sakristii pečoval Josef Mazourek. Jeho žena kolem sebe shromáždila početnou skupinu laiků, která týden jezdila na předem s místními kněžími domluvené místo na Moravě, kde po nedělních bohoslužbách rozdávali lidem propagační materiály o výstavbě kostela Panny Marie Pomocnice křesťanů s oratoří, se složenkami a bankovním účtem. Takto se začalo scházet velké množství finančních příspěvků a darů. Lidé z naší republiky se během pěti roků podíleli na investici včetně úroků v peněžních ústavech částkou asi 20 milionů Kč. Zahraniční účastníci darovali asi 9 milionů Kč. Iniciátorem darů ze zahraničí byl sám P. Petr Baran a hodně pomohl P. Vojtěch Hrubý, správce poutního domu Velehrad v Římě, který byl s P. Míšou jedním z mála salesiánů - příznivců stavby salesiánského areálu v Brně - Žabovřeskách. O tak velký úspěch při získávání finančních příspěvků se velkou měrou zasloužili také bývalí oratoriáni František Zouhar a Bohumil Kovařík, kteří si vzali na starost propagaci výstavby. Bohumil Kovařík zajišťoval tisk, estetickou úpravu a celkovou řežii všech propagačních a informačních materiálů. František Zouhar měl na starosti obrazovou dokumentaci.
Posvěcení základního kamene pro chrám P. Marie Pomocnice křesťanů
a salesiánského střediska mládeže
Moravostav začal práci na výstavbě velmi slibně. Již koncem května 1994 mohl oratorián Lubomír Krejčí na hřišti vedle budoucího kostela postavit vyvýšené provizorní zastřešené podium, na kterém 29. května biskup Vojtěch Cikrle sloužil pontifikální mši svatou, při níž posvětil a do stěny suterénu nového kostela uložil základní kámen s Pamětní listinou.
Přípravou na tuto slavnost bylo tridum a salesiánská pouť na sv. Hostýn. V neděli odpoledne, dne 29. května, se na hřišti oratoře shromáždilo přibližně 2 500 lidí, aby byli přítomni slavnosti posvěcení základního kamene. Po čtení liturgických textů přečetl P. Baran Pamětní listinu, která byla uložena spolu se základním kamenem pro budoucí generace v základech kostela. Podepsali ji všichni církevní hodnostáři a zástupci státní správy. Potom brněnský biskup požehnal a pokropil nejdříve lid, pak staveniště a základní kámen, který potom za asistence pana provinciála, P. Brtníka a P.Barana uložil do betonového základu. Následovala koncelebrovaná mše svatá a po ní kulturní program. Kdo chtěl vidět, jak bude kostel vypadat, mohl si prohlédnout vystavený model. Vyčerpávající informace poskytoval pan Drábek. Zájem byl značný.
Během letních měsíců pracovní úsilí Moravostavu dosti ochablo, protože Moravostav současně dokončoval stavbu kostela v Hustopečích. Proto byly práce v Žabovřeskách opožděny, omítky se musely provést až na jaře roku 1995.
Přesto se však o vánocích roku 1994 v nedokončeném kostele slavila půlnoční mše svatá, kterou sloužil saleiánský provinciál P. Benno Beneš.
Vytvoření NADACE přátel Dona Bosca
Přibližně měsíc před vánocemi roku 1994 vznikla NADACE přátel Dona Bosca, jejímž předsedou se stal JUDr. Ervín Najman. Jejím cílem je z peněžních darů a zejména z peněženích nemovitých darů podporovat rozvoj mládeže v oratoři v Žabovřeskách v duchu křesťanské výchovy a pro potřeby nově vybudované oratoře. Členy představenstva NADACE byli zvoleni: Ing. Kůrová, kterou po její smrti v roce 1996 nahradila M. Bartoníková, dále Ing. Mareček, Bohumil Kovařík, Lubomír Krejčí, revizorem pak byl zvolen Ing. Petřík.
Slavnost posvěcení kostela Panny Marie Pomocnice
Přes všechny nemalé problémy a překážky se podařilo dílo dokončit. Slavnost posvěcení kostela byla stanovena na 27. května 1995 na 10 hodin. Světitělem byl brněnský biskup Vojtěch Cikrle. Kromě brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho zde byl i host z Bulharska - biskup Christo Projkov.
Slavnostní pontifikální bohoslužba začala v 10 hodin průvodem do kostela, kde P. Baran zahájil slavnost přivítáním všech hostí. Krátce uvedl historii stavby kostela, představil projektanta kostela Ing. J. Opatřila, ředitele Moravostavu, který kostel postavil, Ing. R. Sedláka, a pana J. Drábka a Ing. Mikela, kteří prováděli stavební dozor. Také uvedl technické údaje nového chrámu.
Biskup Cikrle zahájil vlastní obřad žehnáním vody, pokropením lidu, stěn nového kostela a oltáře. Po vyznání víry následovala zasvětná modlitba a pomazání oltáře a stěn kostela. Po litaniích ke všem svatým následoval akt vkládání ostatků do oltáře. Do kamenného oltáře byly vloženy ostatky svatého Jana Boska, svatého Jana Sarkandra a blahoslaveného Filipa Rinaldi- ho. Dále následovala zásvětná modlitba, pomazání oltářní desky a stěn kostela olejem na čtyřech místech vyznačených křížem, okuřování oltáře a kostela kadidlem. Obřad skončil osvětlením oltáře a kostela. Následovala bohoslužba oběti. Po závěrečné modlitbě byla přenesena Nejsvětější svátost do nového svatostánku. Následovalo požehnání obou biskupů, propuštění lidu a závěrečný zpěv s odchodem liturgického průvodu.
Na tuto slavnost nacvičil velký pěvecký sbor pod vedením Radko France s varhaníkem Stanislavem Kostkou Vrbkou skladby: Ecce sacerdos magnus, žalmy k příslušným částem bohoslužby, Lodate Maria, Vítej, Don Bosco, vítej, Buď tobě sláva od Händla, Laudate Dominum, Ave Maria, kterou autor Zdeněk Pololánik složil pro tuto slavnost, dále sbor zpíval Alleluja, Pán z mrtvých vstal a na závěr Pomocná matko od G. Capossiho. Při průvodu do kostela, pokropení lidu, svatém přijímání, uložení NejsvětěIší svátosti do svatostánku a odchodu liturgického průvodu, zpíval lid písně z jednotného kancionálu.. Tyto písně spolu s celým pořadem se nacházely na programu slavnosti, který byl všem lidem rozdán.
Před obřadem lidé také obdrželi barevné skládačky, na kterých byl vyobrazen postup výstavby oratoře spolu s textem Pamětní listiny uložené do základního kamene. Tuto skládačku sestavil Bohumil Kovařík, fotografie zhotovil František Zouhar.
Kostel, jehož kapacita je přibližně 500 lidí, nestačil pojmout takové množství účastníků svěcení. Proto byly v podzemním sále, který má zhruba stejnou kapacitu jako kostel, a na různých místech na hříšti nainstalovány televizory s velkými obrazovkami, aby i všichni lidé, kteří se nedostali do kostela, mohli sledovat celou slavnost. Po skončení slavnosti dostali všichni lidé zdarma občerstvení - párek s hořčicí a pečivem, koláče a k pití kávu, pivo nebo limonádu.
Odpoledne v 15 hodin byl v novém kostele koncert pěveckého sboru "Amicita - Foerster" a svátostné požehnání. Po něm následovaly v podzemním sále divadelní scénky. V ostatních prostorách a na hřišti panovala volná zábava.
Druhý den, v neděli 28. května ve 14 hodin, byli v novém kostele vysvěceni na kněze jáhni Josef Mendl z Brna, Zbyněk Schneider ze Zlína a Tomáš Mareš z Prahy. Svěcení vykonal opět brněnský biskup Vojtech Cíkrle.
Kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů s oratoří
Nový kostel má tvar čtvrtkruhu, poloměr v půdoryse je přibližně 25 metrů. Vrchol čtvrtkruhu je zkosen kvůli vhodnému umístění presbytáře. Kapacita bohoslužebného prostoru je 500 lidí (200 sedících a 300 stojících). Na kůru může zpívat až stodvacetičlenný sbor. Jsou zde digitální dvoumanuálové varhany, které dodala italská firma Viscount. Pod kůrem je prosklená víceúčelová místnost, která je vyhrazena zejména pro matky s dětmi. Věž je vysoká 35 metrů a šikmo zakončená tak, že její stěny tvoří ramena kříže.
V sobotu 25. května 1996 požehnal generální vikář brněnské diecéze Jiří Mikulášek zvony pro kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů. Největší zvon nese jméno Panny Marie Pomocnice, váží 214 kg a je laděný do cis. Prostřední zvon nese jméno svatého Jana Bosca, váží 144 kg a je laděný do dis. Nejmenší zvon nese jméno svatého Václava, váží 96 kg a je laděný do fis. Všechny tři zvony odlil ve své dílně zvonař Josef Tkadlec z Halenkova na Vsetínsku. Uchycení zvonů a jejich pohon projektoval a provedl Ing. Pavel Kilián z Bosonoh.
Slavnost byla zahájena v 9 hodin modlitbou růžence, zpěvem mariánských písní a dechovou hudbou. Pak byl vysvětlen význam zvonů, podána informace o jejich patronech. Po požehnání byly zvony vyzvednuty a umístěny na věž. Odpoledne ve 14 hodin byla májová pobožnost, slavnostní Te Deum a svátostné požehnání, po kterém následoval v kostele koncert duchovní hudby, v podzemním sále se hrálo loutkové divadlo.
24.5. 1997, na slavnost Panny Marie Pomocnice křesťanů, po mši svaté požehnal biskup Vojtěch Cikrle novou křížovou cestu od akademického malíře Milivoje Husáka. Současně byl požehnán základní kámen pro budovu komunity. Odpoledne byla pobožnost křížové cesty a požehnání. Slavnost byla zakončena mariánským pásmem v sále střediska mládeže pod kostelem. Pod kostelem je sál sloužící pro divadla, přednášky, koncerty, konference, ale i jako velká herna s ping - pongovýmí stoly. Kapacita sálu je 300 lidí. V předsálí je umístěn kulečník a stolní fotbal. Součástí sálu je také jeviště a kuchyně, V podzemí je také další víceúčelová místnost a několik dalších místností sloužících pro činnost oratoře jako klubovny, učebny, herny. V přízemí vedle chrámového prostoru je sakristie kněží a sakristie ministrantů, kancelář, kuchyňka, toaleta a čtyři místnosti, ve kterých jsou ubytovaní salesiáni. Celý objekt je bezbariérový.
Oslav 60-tého výročí v roce 1999 se zúčastnil i apoštolský nuncius Mons. Giovanni Coppa. Přišli zavzpomínat i první oratoriáni, z nichž se mnozí zasloužili o celou výstavbu, přátelé a dobrodinci, s jejichž pomocí se podařilo tolik dobrého a přijeli i někteří dosud žijící salesiáni, kteří tehdy v Brně působili.
Žabovřeští salesiáni spravují také katolickou farnost Panny Marie Pomocnice křesťanů. Bohoslužby jsou slaveny v novém kostele, vysvěceném v roce 1995. Farnost byla zřízena v jubilejním roce 2000. Do této farnosti patří především 23 000 obyvatel Žabovřesk ale i ti, kterým je blízký salesiánský způsob života i salesiánská spiritualita. Návštěva nedělních mší svatých se pohybuje kolem 950-1000 věřících nejen ze Žabovřesk, ale i z okolních částí Brna.
