Oratoriáni a příznivci - 1. část
P. František Lepařík
Na svátek Dona Boska roku 1939 se představil brněnské katolické veřejnosti P. František Lepařík,
kterého pan inspektor P. Ignác Stuchlý pověřil, aby se ujal salesiánského díla v Brně. Úkolem P. Lepaříka bylo postavit salesiánskou oratoř, kde by mládež nalezla náboženskou výchovu a také slušnou zábavu.
P. Lepařík do Brna definitivně přestěhoval začátkem června 1939. Usídlil se v Žabovřeskách v Doležalově ulici č. 24 u pana Daniela a zařídil si zde skromnou kancelář. Bylo to blízko místa, kde měla být postavena oratoř. Pan Daniel byl jednatelem Kostelní jednoty, která byla založena za účelem výstavby kostela v Žabovřeskách, v té době největší brněnské čtvrti, která v té době čítala 14 000 katolíků a byla prakticky bez kostela. .Byla zde pouze malá kaplička sv. Václava, jejíž kapacita byla asi 60 lidí. Lidé proto chodili buď do farního kostela sv.Vavřince do Komína, nebo do některého z kostelů ve městě, což bylo z ruky. Z toho je patrné, jak bylo naléhavé v Žabovřeskách postavit kostel. Předsedou Kostelní jednoty byl P. Alois Kratochvíl, velký horlitel a nadšenec pro dílo Dona Boska. P.Kratochvíl byl zároveň správcem kaple sv. Václava.
Kostelní jednota darovala salesiánům pozemky na výstavbu oratoře s kaplí Panny Marie Pomocnice.
První salesiánská pouť na Vranov
3 . září byla uspořádána první salesiánská pouť na Vranov. Zúčastnilo se jí asi 170 věřících, mezi nimi mnoho dospívající mládeže, která nesla v průvodu sochu Panny Marie. Vyšlo se od kaple svatého Václava a pěšky se putovalo přes Královo Pole, Řečkovice, Mokrou Horu a Jehnice na poutní .místo Vranov, kde byla mše svatá. Odpoledne - před odchodem domů se konalo slavné svátostné požehnání. P. František Lepařík na Vranově kázal a odporučil všem přítomným poutníkům, aby pomohli vybudovat v Žabovřeskách domov pro mládež. Hlavním účelem poutě však bylo vyprosit si ještě téhož roku stavbu kaple a oratoře, jak slíbil P. František Lepařík.
1 . září 1939 vypukla 2. světová válka. Salesiáni se přesto rozhodli pokračovat dáve výstavbě Don Boskova díla v Čechách. Pokračovala stavba v Praze, začalo se stavět v Pardubicích, Brno také nemohlo zůstat stát. I v této nejisté době salesiáni pokračovali ve svém díle. Doufali v pomoc Boží, přímluvu Panny Marie Pomocnice a štědrost lidí. Ve své naději se nezklamali, neboť i přes nepřízeň doby peníze na účtu přibývaly a našlo se mnoho lidí, kteří byli ochotni pomoci. Nebylo sice dovoleno stavět trvalé stavby, ale to nevadilo. P. Lepařík poprosil proto představené, aby směl postavit zatím jenom provizorium ze dřeva, než bude možné pustit se do většího díla.
P. Lepařík měl vypracované plány na velkolepý kostel Panny Marie Pomocnice a oratoř s internáty a dílnami pro chudé učně a studenty, s velkým hřištěm pro kopanou a jiné míčové hry a s plaveckým bazénem. Musel však tento záměr odložit na příznivější dobu.
Projekt brněnské oratoře
Listopadové číslo Salesiánského věstníku přineslo obrázek projektu dřevěné brněnské oratoře. Základem byl velký sál o rozměru 17x10x6 metrů, k němu přiléhala malá kaple Panny Marie Pomocnice. Sál sloužil jako velká herna pro chlapce a o bohoslužbách otevřením velkých posuvných dveří se spojila kaple se sálem. Stačlo obrátit židle směrem ke kapli a byl zde prostorný kostel až pro 700 lidí. Protilehlá část sálu byla vyvýšená a měla sloužit, jako kůr pro zpěváky. Po uzavření kaple a obrácení židlí, kůr mohl sloužit jako jeviště pro divadlo.
Stavba oratoře
S prací na stavbě dřevěného provizoria se započalo 6. listopadu 1939. Stavba byla svěřena staviteli ze Žabovřesk panu Vojtěchu. Matonohovi, opravdovému katolíkovi, jehož dvě dcery s rodinami dodnes podporují salesiánské dílo. Osmého prosince téhož roku měla být oratoř posvěcena. Času pro výstavbu nebylo tedy mnoho. Všichni se však vrhli do práce; s velkým nadšením a elánem. Přicházeli tesaři, zedníci, betonáři a. další řemeslníci. Pomáhali i salesiáni a také chlapci nezaháleli. Nosili laťky, hřebíky, přidržovali, odklízeli, přinášeli, co mohli a co bylo potřeba..
Nejen chlapci, ale i děvčata a dospělí lidé s láskou dávali salesiánům své často skromné úspory na výstavbu oratoře. Ještě se ani se stavbou nezačalo a jíž se lidé obracel k Panně Marii Pomocnici křesťanů o pomoc a slibovali svou podporu, na stavbu kaple. Oratoř byla dílem velké lásky. Stavba rostla nebývalým tempem, oratoř s kaplí byla včas postavena a 8. prosince se mohlo uskutečnit posvěcení. Oratoř sice nebyla omítnuta, ale to nevadilo. Venkovní omítka se provedla až za příznivého počasí na jaře.
Kaple měla půdorysný rozměr asi 5 x 4m a zleva i zprava k ní přiléhaly 2 místnosti. Jedna sloužila jako sakristie, druhá jako knihovna, kde se pravidelně půjčovaly knihy. Kaple byla oddělena dřevěnými posuvnými vraty od haly o šířce 10m, výšce 6m a délce 17m - s vyvýšeným kůrem asi 21 m. Tato hala měla několik účelů. Sloužila jako herna pro chlapce, kde mohli hrát stolní tenis, stolní hokej, dámu, šachy a jiné stolní hry. Dále sloužila jako hlediště pro diváky při divadelních představeních, Z vyvýšeného kůru, asi 1m nad podlahou sálu, se pak stalo jeviště. Na boční stěně kůru byl jednoduchý mechanismus pro ovládání hlavní i vedlejší (zadní) opony, které byly při bohoslužbách i hrách v herně svinuty v rohu, aby nepřekážely ve výhledu. Kulisy a ostatní pomocné rekvizity se vytahovaly a spouštěly otvorem ve stropě na boku kůru do půdní místnosti. Diváci seděli na jednoduchých židlích, které se při bohoslužbách otočily, otevřela se velká posuvná vrata a sál se proměnil v posvátnou prostoru s kůrem, která mohla pojmout 700 lidí.
Posvěcení oratoře
Přípravou na posvěcení byla třídenní pobožnost, která se konala v jezuitském kostele od 5. do 7. prosince 1939. Každý den v 18 hodin bylo kázání a slavnostní svátostné požehnáni, které uděloval kanovník Msgre Dr. Kulhánek. V pátek 8. 12. pak byla slavnostně posvěcena kaple Panny Marie Pomocnice a oratoř.
8. prosinec má pro salesiány symbolický význam, protože 8. prosince roku 1841 začal Don Bosko svůj apoštolát mezi mládeží v Turíně. Od té doby se stalo nepsaným pravidlem, že se na svátek Neposkvrněného Početí P. Marie začínaly ke cti P. Marie mnohá velká salesiánská díla.
14. prosince se dožíval 70 let první český salesián P. Ignác Stuchlý a Brno mu chtělo dát oratoř darem k jeho narozeninám.
Posvěcení vykonal pan biskup Josef Kupka. Byla to slavnost lidová a srdečná. Spolu s panem biskupem přijel kancléř kanovník Stanislav Kulhánek, horlivý spolupracovník. Z Moravské Ostravy přijel také pan inspektor P. Ignác Stuchlý. Kolem kaple sv. Václava, od které průvod vyšel, se shromáždilo velké množství spolupracovníků a zbožného brněnského lidu. Počasí bylo špatné, všude ležel rozmoklý sníh, ale nikomu to nevadilo. Průvod věřících, který čítal okolo 2 000 účastníků ( téměř jednu polovinu tvořila mládež ), se vydal s panem biskupem do rozmoklých polí, prošel ozdobenou slavobránou s nápisem: "Požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně", bláto nebláto. Pan biskup s mitrou na hlavě obešel oratoř a za asistence Dr. Kulhánka a četného duchovenstva ji posvětil, poté všichni vešli do vnitřní prostory a před obrazem Panny Marie Pomocnice křesťanů byla sloužena první mše svatá. Svatých přijímání bylo ten den podáno přibližně tisíc. Na závěr poděkoval pan biskup salesiánům a všem jejich obětavým spolupracovníkům za vykonané dílo a udělil všem. své požehnání. Odpoledne pak po kázání, Te Deum a slavném požehnání, které udělil pan inspektor P. Ignác Stuchlý, poděkovali chlapci svým dobrodincům zdařilou akademií, kterou připravili v rekordně krátkém čase. Kdo byl přítomen slavnosti posvěcení oratoře, odcházel s myšlenkou, že se tam bude vždy rád vracet, neboť oratoř je místem pravé radosti. Nadšení bylo velké!
31. 3. roku 1940 pak prelát Adolf Tenora posvětil pro věž oratoře dva zvony, jeden zasvěcený Panně Marii Pomocnici křesťanů, který vážil 200 kg a druhý svatému Janu Boskovi, ten vážil 100 kg. To už v Žabovřeskách trvale působili 4 salesiáni. Dva kněží - P. František Lepařík a P. František Hudeček a dva klerici asistenti - Josef Bělohlávek a Stanislav Dvořák, který se později stal knězem - salesiánem. Asistenti byli chlapci, kteří měli za sebou kvintu a rok noviciátu. V Žabovřeskách bývali většinou 3, z nichž vždy alespoň jeden rozuměl hudbě. Asistence trvala tři roky. Dopoledne ji vyplňovalo studium a odpoledne hry s chlapci.
Mše svaté, křížové cesty, promluvy, život chlapců v oratoří i na jevišti, to vše přivádělo do oratoře další nové a věrné návštěvníky. Zvláště o nedělích a ve svátky byla účast věřících tak hojná, že dosavadní prostory kaple Panny Marie Pomocnice křesťanů a salesiánské oratoře začaly být nedostačující. Nezbývalo nic jiného, než urychleně rozšířit dosavadní prostory, které sestávaly z kaple, víceúčelového sálu, sakristie a hudebny.
24. července 1940 obdržela po úředních jednáních Kostelní jednota pro stavbu katolického chrámu v Žabovřeskách od Zemského úřadu stavební povolení přístavby. Podmínkou stavebního povolení však bylo omítnutí všech venkovních stěn oratoře i přilehlých místností a vyzdění stěn cihelným zdivem v blízkosti topenišť,.
Akce duchovního charakteru v oratoři
Katechismové závody
Od ledna 1940 se všichni chlapci soustřeďovali na studium katechismu ve velkém stylu. Hlavní představený salesiánů si přál, aby se 100 let trvání salesiánského díla, které začalo katechismovou lekcí Dona Boska chlapci Garellimu, oslavilo zesílením katechetického úsilí. V ostravské oratoři by] vypracován výběr otázek z Podlahova katechismu a v ostravské Grafiii bylo vytištěno 1000 kusů "Našeho katechismu". Bylo to 122 stránek otázek a odpovědí, které se nyní pilně vysvětlovaly a studovaly, protože bylo stanoveno, že všechny salesiánské domy u nás podniknou velkou katechismovou soutěž z dosažených vědomostí.
V Brně každou neděli odpoledne se hoši od těch nejmenších až po nejstarší řadili do skupin a pod vedením katechetů měli půl hodiny náboženství. Skupin bylo několik: hoši navštěvující mateřskou školu až druhou třídu obecné školy, pak byla skupina třetí až páté třídy obecné školy a nakonec skupina měšťanských, středních a pokračovacích škol. Všude bylo vidět chlapce, jak využívají každou volnou chvilku a pilně se učí z malé knížečky kapesního formátu.
Hned po náboženství bylo svátostné požehnání. Po požehnání následoval zábavný program., který trval až do večera. Po velikonocích začala mezi hochy panovat katechismová horečka. Místní soutěž v Brně byla v neděli 28. dubna 1940 za účasti veřejnosti a rodičů.
Hoši podle věkových kategorií soutěžili na jevišti před zraky svých rodičů a ostatních přihlížejících. V jednotlivých kolech odpovídali na losované otázky. Postupně, při sebemenší chybičce nebo nepřesnosti v odpovědi, kterou přihlížejícím signalizovalo malé červené světélko nad oponou, byli jednotliví hoši vyřazováni. Ve finále každé věkové skupiny skončili jen ti nejlepší, ti mezi sebou potom sváděli urputný bol o prvenství, zpravidla i po několik nerozhodných kol. U starších hochů rozhodovaly i známky z písemných prací, které se psaly dříve na dané téma. To pro případ, kdyby soutěžící získali shodný počet bodů, aby bylo možno určit pořadí. Vítězové pak jeli 12. května závodit do Moravské Ostravy, kde se konalo velké klání nejlepších závodníků ze všech salesiánských ústavů. Bylo to velké zápolení ve dvou skupinách. První tvořili chlapci z obecných škol, druhou z měšťanek a gymnázií. Katechismová akce velice prospěla duchu oratoří, protože obrátila pozornost chlapců k podstatě salesiánského díla - k získání mládeže prostřednictvím zábavy k opravdovému křesťanskému životu. Soutěž značně pozvedla duchovní život v oratořích a byla počátečním impulsem pro každoroční opakování tohoto velkého klání. Důležité také bylo, že vznikla krásná družba mezi salesiánskými domy.
Velikonoční duchovní obnova
Před velikonocemi se vždy konala intenzivní velikonoční obnova a to po celou postní dobu (tzn. po 6 týdnů). Obnova začínala ve čtvrtek a vyvrcholila v neděli. Každý týden se konala pro někoho jiného - první týden pro děti, druhý pro dospívající mládež, třetí pro hochy, čtvrtý pro dívky, pátý pro muže, šestý pro ženy. Velikonoční obnova měla velký úspěch a přinesla užitek. Lidé si zvykli přistupovat o velikonocích ke svátostem.
Novéna k Panně Marii
Podobně před svátkem Neposkvrněného Početí Panny Marie se konala novéna k Panně Marii, během níž byla neustálá příležitost ke svátosti smířeni.
Vánoční novéna
O vánocích se konala vánoční novéna, která byla přípravou na půlnoční mši.
Květnové mariánské pobožnosti
V květnu se konaly mariánské pobožností. Byla to velká sláva se zpěvy, zpěvem na kůru, básněmi. V přednášení básní se vystřídaly všechny děti, neexistovalo odstrkování nebo upřednostňování.
Mše svaté
Mše svaté v oratoři bývaly slouženy v dopoledních hodinách, večerní mše nebyly tehdy tak obvyklé. V neděli dopoledne bývalo v oratoři slouženo 5 mší svatých. V šest hodin, v půl sedméa v půl osmé to byly tiché mše svaté s promluvou, v půl deváté mše pro školní mládež a v deset hodin velká mše svatá. Všechny mše bývaly hojně navštěvované, pokaždé byl kostel plný. P. Lepařík také jezdíval v neděli dopoledne sloužit mši svatou do brněnské ROBOTÁRNY , která se nacházela na ulici nyní Lidické . Na nedělních bohoslužbách a na. bohoslužbách o významnějších svátcích se vystřídalo přibližně 2 500 lidí.
Ve zvláště mimořádných případech byla mše svatá sloužena na hřišti, varhany zde nahrazovala kapela a pro velký počet přijímajících byly hostie proměňovány na korporále. Počet kněží v oratoři se pohyboval mezí 5 až 8.
Nedělní odpolední program
V neděli odpoledne patřila oratoř zcela chlapcům. Otvírala se o druhé hodině, kdy na programu byla půlhodinová rekreace na dvoře. Po ní následovala půlhodina katechismu, která byla zakončena svátostným požehnáním. Po katechismu obdrželi chlapci lístečky s datem a razítečkem katechismus. Tyto lístečky platily jako vstupenka k veselému pobavení v oratoři, jež následovalo po svátostném požehnání. Jednalo se vždy o zábavný program - divadelní představení nebo světelné obrazy. Každé představení začínalo zvláštním radiožurnálem oratoře, v němž se chlapci seznamovali s radostnými novinkami v oratoři. Po společné večerní modlitbě a slůvku na dobrou noc se chlapci rozcházeli do svých domovů, aby uvolnili místo v oratoři rodičům, kteří přicházeli, aby se v 18 hodin také zúčastnili půlhodinky katechismu a odnesli si do nového týdne požehnání Ježíše svátostného.
Oratoř ve všední dny
I ve všední dny bylo v oratoři krásně. Ráno v půl sedmé přicházeli někteří chlapci, aby byli přítomni mši svaté a vykonali své ranní pobožnosti. Mnozí z nich denně přistupovali k svatému přijímání, hlavně ministranti.
Druhá salesiánská pouť na Vranov
Ještě před posvěcením přístavby salesiánské oratoře se uskutečnila 1. září děkovná pout' k Panně Marii na Vranov. Byla to v pořadí 2. salesiánská pouť. Začínala v půl šesté v oratoři mší svatou. Po skončení mše vyšli ministranti v čele průvodu s křížem, za nimi muzikanti, družičky, klérus a také velké množství věřících se vydalo na pouť. k Panně Marii. Průvod stále mohutněl až dosáhl počtu tisíc poutníků. Cestou zvláště budil obdiv všech kolemjdoucích velký počet ministrantů a mladí hudebníci. Lidé tvrdili, že něco takového v Brně ještě nebylo. Brněnská oratoř pořádala tuto pouť každoročně, stala se tradicí a výjimkou nebyly několikatisícové průvody věřících ze salesiánské oratoře. V pozdějších letech zpravidla se dvěma kapelami, které byly v průvodu na různých místech, a pro rozsáhlost průvodu se navzájem neslyšely.
Posvěcení přístavby
Pověcení přístavby bylo stanoveno na poslední neděli v říjnu (27. 10. 1940), kdy se v té době slavil svátek Ježíše Krista Krále. Posvěcení předcházela opět třídenní příprava, která se konala od 24. do 26. října. Školní mládež měla triduum odpoledne od půl páté - s promluvou a požehnáním P. Oldřicha Meda, salesiána z Ostravy. Večer byl v 18 hodin růženec a po něm následovalo kázání a svátostné požehnání pro dospělé, hlavně pro rodiče. Kázal Msgre Bedřich Vašek, univerzitní profesor z Olomouce a velký znalec svatého Jana Boska a jeho díla. Témata kázání byla: Don Bosko a Bůh, Don Bosko a Panna Maria, Don Bosko a duše. V sobotu byla příležitost ke svátosti smíření. Vlastní posvěcení se konalo v neděli 27. 10. v 15,30 hodin. Světitelem přístavby byl prelát Msgre Dr. Josef Kratochvíl, kancléř biskupství. Slavnostní kázání pronesl pražský salesiánský ředitel Dr. Štěpán Trochta. Pan prelát se pomodlil přípravu na šťastnou smrt a udělil všem požehnání Panny Marie Pomocnice, jak jej uděloval za svého života svatý Jan Bosko. Slavnost posvěcení byla zakončena pontifikalním svátostným požehnáním, po kterém následovala slavnostní akademie, kterou tvořily zpěvy, různé scénky, recitace a také vystoupilo 24 členů chlapecké kapely s dechovými nástroji. Také se již zvalo na první výročí posvěcení kaple na svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie 8. prosince.
Ve školním roce 1940-41 přibyl k salesiánům P. Petr Franta, který byl nějaký čas katechetou, .zanedlouho však odešel do duchovní správy a biskup Kupka jej poslal na faru do Veverské Bitýšky. Po válce odešel na Petrov a stal se kanovníkem. Dále do Brna přišel salesiánský koadjutor Stanec jako kuchař. Asistenta Bělohlávka nahradili asistenti Holík a Janečka. Asistent Holík byl výborný stolař, uměl vše opravit. .Později se stal knězem a působil na severu Čech. Asistent Janečka byl zase výborným muzikantem, staral se o zdar chlapecké kapely, později se stal knězem salesiánem, ale v kněžské službě nevytrval.
U salesiánů je zvykem po určité době obměňovat personál a přemisťovat jej navzájem do jiných svých ústavů. Bylo to určité oživení oratoří. S novými lidmi přišel často nový duch, který oratořím prospěl.
Druhá přístavba
Protože chlapců stále přibývalo, bylo nutné opět přistavovat. Posvěcení základů této druhé přístavby se uskutečnilo v neděli 8. prosince 1940 v 16 hodin, po růženci a promluvě. Současně v rámci prvního výročí posvěcení salesiánské oratoře bylo provedeno zasvěcení Panně Marii Pomocnicí křesťanů a pontifikální požehnání. Obřad posvěcení vykonal, tak jako před rokem, brněnský biskup Dr. Josef Kupka. Opět proběhla tradiční třídenní příprava, která se konala zvlášť pro školní mládež a zvlášť pro dospělé, nechyběly obvyklé ranní bohoslužby a mše svatá s gregoriánským chorálem v 10 hodin. Vždyť tento 8. prosinec byl pro salesiány a jejich dobrodince památný tím, neboť salesiáni vstoupili do stého výročí zrození svého díla. Přípravné triduum měl Msgre Dr. Augustin Štancl, který se zasloužil o příchod salesiánů na Moravu. Odpoledne, ještě před příchodem pana biskupa - po modlitbě růžence, Dr. Štancl posvětil reliéf Panny Marie Pomocnice kesťanů nad vchodem do oratoře, aby chlapcům připomínal dnešní památný den zasvěcení.
Tato druhá přístavba zvětšila chrámový prostor do délky asi o 15m. Nad tímto prostorem se nacházely samostatné velké půdní místnosti, s druhou věží a schodištěm do prvního podlaží pod chrámový prostor. Zde byly další místnosti, které byly plně využity při stěhování inspektorie a části bohoslovců v souvislosti se záborem salesiánského fryštáckého domu Němci, Tato druhá přístavba již nebyla dřevěná, ale postavena z pálených cihel .
Druhá přístavba byla posvěcena v neděli 25. května v rámci oslav svátku Panny Marie Pomocnice křesťanů. Jako tradičně nechybělo slavné triduum za účasti Dr. Štancla. Nejlepší přípravou, jak vždy salesiáni zdůrazňovali, byla řádná svatá zpověď a svaté přijímání. Stále se počítalo s tím, že válka brzy skončí a bude možné začít se stavbou velkolepého chrámu Panny Marie Pomocnice, s přidruženým ústavem a komplexem budov a hřišť - podle původních plánů, ale válka se stále víc rozmáhala a tento sen se pomalu rozplýval.
Personální změny v letech 1942-45
Ve školním roce 1942- 43 přišel do Brna koadjutor Hronek, který se později stal salesiánským knězem. Ten chlapce neobyčejně přitahoval svými sportovními výkony a hlavně zajímavými dobrodružnými povídkami, které vždy chlapcům vykládal na pokračování na dobrou noc.
Toho roku do Brna přišel také vynikající katecheta P. Jan Maria Surý, který se současně věnoval úspěšně také divadlu.
P. Surý vedl také katechismové výklady, které se konaly vždy ve středu večer. Zpočátku katechismové výklady navštěvovalo asi 15 mužů. Katechismové výklady byly totiž určeny výhradně pro muže. Katechismové výklady jako výchozí základna skýtaly možnost zařazení nejrůznějších oborů - dogmatické teologie, morální teologie, liturgie, církevních dějin, biblistiky a dalších aktuálních témat. Když se počet účastníků katechismových výkladů blížil ke třiceti, přestěhoval P. Surý výklady ze studovny, která se nacházela v přízemí, do větší prostory, která jinak sloužila k prodloužení kaple. K dalšímu stěhování do přední části kaple došlo, když počet mužů stoupl na šedesát. Později ještě vzrostl, takže katechismové výklady navštěvovalo asi sto mužů. Uvědomíme - li si, že za války se pracovalo 10 až 12 hodin denně - včetně sobot, musíme ocenit přitaž1ivost programu.
V Brně se také vystřídali salesiáni, kteří vedli kapelu a. pěvecké sbory: Janečka, Elšák, Vitásek, Martínek a Mrtvý. Divadlu se pak kromě P. Surého věnovali Hasilík a Čech. Někteří u salesiánů zůstali do smrti, jiní odešlí. To platilo i o bohoslovcích a kněžích, kteří zde působili.
Ve školním roce 1944-45 vystřídal v Brně nemocného a vyčerpaného P. Františka Lepaříka P. František Míša, který se stal ředitelem celé oratoře. Oratoriány pak řídil P. Rudolf Bartušek, výborný tělocvikář a sportovec, který se plně věnoval mládeži. P. Bartušek vybíral ze starších chlapců pomocné asistenty a v sobotu večer je pověřoval konkrétními úkoly pro následující neděli.
Po záboru fryštátckého ústavu v r. 1943 se spolu s bohoslovci do Brna odstěhoval také pan inspektor P. Ignác Stuchlý, se svou pravou rukou - koadjutorem Františkem Hlaváčem.. Tak se Brno stalo na několik let centrem Don Boskova díla ve vlasti.
Přes válečné hrůzy šel život v oratoři dál díky taktice pana inspektora Stuchlého, který všechny své podřízené nabádal k co největší opatrnosti a nevměšování se do politického dění. V okupované Evropě sílil odpor proti Němcům. Gestapo mělo plné ruce práce a Hitler dal rozkaz neúprosně trestat každý pokus o vystoupení proti Říši. Navíc bylo všude plno udavačů. Uvnitř Evropy zavládl teror, který se stupňoval s každým dalším neúspěchem německých vojsk. Naštestí mezi salesiány nebylo ani jednoho nečesky smýšlejícího spolubratra a všichni stáli v duchu po boku Českého národa.
I lidé si byli vědomi hrozícího nebezpečí, proto se ještě více semkli kolem oratoře pod ochranný plášť Panny Marie a ještě ve větší míře posílali své děti do oratoře, i když to nebylo snadné.
Za války Němci v celém Protektorátu nařídili zatemňovat večer všechna okna pod pokutou. Bylo to opatření proti náletům nepřátelských letadel, aby jim operace byla co nejvíce ztížena. Ani pouliční lampy nesměly svítit. Lidé, kteří se večer vraceli z práce nebo z bohoslužeb, si mohli na cestu svítit nanejvýš baterkami. Přesto toto opatření neodradilo ani malé chlapce od denní návštěvy oratoře a brzy si na t ento stav bez potíží zvykli. Co se týká zatemňování sálu s kaplí při bohoslužbách a jiných akcích, bylo to celkem jednoduché, něboť stavitel s touto alternativou počítal a opatřil všechna okna dřevěnými okenicemi, které dokonale zakrývaly pronikající světlo, takže z venku nebylo nic vidět. Pouze některá okna přístavby se musela opatřit předepsaným zatemněním. Oratoř se stala doslova oázou útěchy, pokoje a naděje. Každý se v ní cítil jako doma. Kolik lidí tam spěchalo ve zlých dobách, kolik matek tam přicházelo a odporoučelo Matce Boží do ochrany své děti, které byly na nucených pracích v cizině, kolik manželek se modlilo za šťastné shledání s manžely odvlečenými do koncentračních táborů.
Spolu s Brnem prožila oratoř těžké bombardování a pak válečné fronty. Ve dnech 23. a 25. dubna 1945 padaly na oratoř bomby. Dvacet sedm velkých kráterů rozrylo zem okolo oratoře, seřadily se ve dvou liniích kolem domu, dům samotný vydržel. Pak přišla fronta, pro změnu létaly z obou stran střely nad střechou oratoře a pouze jedna katuše ji zasáhla přímo, ale vybuchla na střeše a stropem proletěla už jen jako žhavý, prázdný plášť, který kromě stropu poškodil jedinou dlaždičku. Byla to očividná ochrana Panny Marie Pomocnice.
Dík zařízení, kterým lze od kaple oddělit několik místností a k bohoslužbám je zase spojit v jediný prostor kostela, našly tu před koncem války útulek i obě žabovřeské obecné školy, když jejich vlastní budovy byly obsazeny vojskem. Výuka se omezovala na nejnutnější výklady. Těžiště školního vyučování se pak soustředilo hlavně na zadávání domácích úkolů. .
Dvě smutné událostipostihly během tří měsíců salesiánskou oratoř . Během července a srpna zemřeli na tuberkulozu mladí klerici - asistenti Jiří Černý a Oldřich Slavík. Na stejnou nemoc pak zemřel v září také mladý oratorián Miroslav Veselý. Byly to v krátké době tři smuteční průvody s tklivou hudbou oratořské kapely, které byl Miroslav Veselý také členem.
Jakmile se fronta přenesla přes Brno, bylo zřejmé, že se již blíží konec války. Němci v panice ustupovali a vážnější odpor již nekladli. Konečně přišla vytoužená kapitulace Němců a všichni lidé si mohli oddechnout.
Již v prvních květnových dnech se konaly v oratoři bohoslužby a slavné .májové pobožnosti za. velké účasti věřících, ještě uprostřed ruských pozic. Pak přišlo osvobození a se svobodou se život v oratoři naplno rozproudil.
Po válce
Pan inspektor Stuchlý zůstal v prvních letech po válce v Brně. Nastaly různé personální změny.
V Brně se stal novým ředitelem P. Vojtěch Tomáš a řídil oratoř až do roku 1948. P. Tomáš přitáhl do oratoře svými korepeticemi mnoho studentů. P. Tomáš také zorganizoval vlakový poutní zájezd na sv. Hostýn. Někteří kněží vyučovali náboženství na čtyřech žabovřeských školách.
V Brně zůstal také P. Hudeček, který se stal po roce 1948 ředitelem oratoře, a první školní rok po válce i P. Surý, kterého pak vystřídal P. Hasilík.
Po válce se stala oratoř duchovním centrem a poutním místem pro široké okolí. Svědčila o tom účast na průvodech při Božím těle. Nejen mládež, ale i dospělí stále častěji navštěvovali oratoř, aby měli užitek z bohatého duchovního života. Často se stávalo, že do kostela po svých dětech začali chodit po dlouhé přestávce i rodiče. Bylo zde několik navratů do církve a křtů v dospělosti
Kromě pravidelných bohoslužeb o nedělích a všedních dnech bývaly každý květen májové pobožností s promluvou a recitací družiček, v červnu pobožnosti k Nejsvětějšímu Srdci Páně, v říjnu růžencové a v listopadu dušičkové pobožnosti. Před Hodem Božím vánočním bývala devítidenní novéna, při které se zpívaly žalmy a hymny oslavující narození Páně. Před každým významnějším svátkem a výročím v roce, i na začátku školního roku a pří jeho zakončení, bývalo triduum, případně novéna, kdy se věřící intenzivně připravovali na nadcházející událost, hlavně pak řádnou svátostí smíření a svatým příjímáním. Několikrát do roka se konaly duchovní obnovy. Salesiáni jezdili i do jiných kostelů, konali tam duchovní obnovy a seznamovali věřící s posláním salesiánů.
Již od začátku činností oratoře salesiáni nacvičovali s chlapci latinský gregoriánský chorál, který se měl na základě připísu papeže Pia X. zpívat při všech slavných bohoslužbách.
Při Vzkříšení a Božím těle se konaly v Žabovřeskách průvody, kterých se účastnilo vždy velké množství lidí. Procházelo se žabovřeskými ulicemi až na ulici Fandrlíkovu a po Královopolské a přes Přívrat zpět.
Liturgické obřady Zeleného čtvrtku, Velkého pátku a Bílé soboty se slavily v té době v ranních hodinách. V brněnské oratoři na Velký pátek dopoledne po obřadech býval na jevišti naaranžovaný Boží hrob, ozářený barevnými světly, s bohatou výzdobou palem a zeleně.. U Božího hrobu mívali čestnou stráž mladí oratoriáni, kteří byli oblečeni do ministrantského oděvu jako při bohoslužbách. Nejméně dvojice ministrantů se střídala po půl hodině po celý Velký pátek a. Bílou sobotu až do večera - do začátku slavností Vzkříšení, při které se konal průvod s Nejsvětější svátostí po Žabovřeskách.
Zakládaly se družiny při oratoři jak pro muže, tak i pro ženy - například družina Panny Marie, Nejsvětějšího Srdce, svatého Aloise. Pořádaly se pravidelné debatní katechismové večery. Zde se řešily všechny otázky, které byly nejasné mnoha věřícím.
Každý měsíc bylo cvičení dobré smrti a schůze salesiánských spolupracovníků. Mnoho brňanů patřilo do Sdružení salesiánskýeh spolupracovníků a kult Panny Marie Pomocnice a svatého Jana Boska v Brně zobecněl.
Při desátém výročí vzniku a posvěcení oratoře – 8. 12. 1.949 bylo vzpomenuto desetileté práce s mládeží. Po obvyklé řádné duchovní přípravě byla na svátek Panny Marie krásná akademie se vzpomínkovým večerem a pestrým programem. P. František Lepařík napsal hochům krásný vzpomínkový pozdrav ze severočeského pohraničí se zdravicí i od dalších bývalých ředitelů brněnské oratoře - P.Míši a P. Tomáše. Bylo to hezké ukončení desetiletí činnosti.
Rok 1950
Těžký zásah přišel v noci z 13. na 14. dubna 1950, kdy byli všichni salesiáni spoutáni a odvlečeni do soustřeďovacího kláštera v Oseku u Duchcova. Z oratoře v Žabovřeskách bylo odvezeno pět kněží a tři asistenti. Pouze P. Tomáš - třetí ředitel brněnské oratoře nebyl odvezen, protože byl právě tou dobou po operaci u Milosrdných bratří v Brně.
Když 14. dubna 1950 přišli oratoriáni odpoledne do oratoře, kam pravidelně chodívali, s údivem hleděli na příslušníky StB v civilu, které tam uviděli místo asistentů a kněží a dotazovali se po salesiánech. Příslušníci StB jim sdělili, že salesiáni jsou teď na dlouhodobém školení, oratoř však bude dál v provozu a místo salesiánů tam budou teď oni. Cílem příslušníků StB bylo všechny oratoriány postupně přeřadit do pionýra a Svazu československé mládeže. Za tím účelem byly velká a malá herna předány do užívání svazákům. Pro bohoslužebné účely byl povolen pouze chrámový prostor a sakristie s hudebnou, protože když kostel zavřeli, lidé dělali ostudu.
Život liturgické rodiny
Předseda Kostelní jednoty a katecheta v důchodu P. Alois Kratochvíl okamžitě začal pokračovat v oratoři v duchovním poslání. Denně ráno sloužíval mše svaté a večer míval požehnání. V nedělí se v oratoři sloužily čtyři mše svaté. Dvě míval P.Alois Kratochvíl a dvě P. Josef Bradáč, kaplan komínské farnosti. Třetí mši svatou sloužil P. Bradáč v brněnské části Jundrov, která spadala do farnosti Komín.
Po smrti P. Kratochvíla se také Žabovřesky dostaly pod správu farnosti Komín. Komínský pan farář nechtěl. sám vystupovat, proto udělal svého kaplana Josefa Bradáče v Žabovřeskách správcem.. P. Josef Bradáč udělal velký kus práce. Usměrňoval provoz v duchu živého společenství, které se činně podílí na náboženském i společenském životě. Mládež si s ním rozuměla, všímal si chlapců i děvčat.
Při duchovních obnovách a významných, svátcích si zval do oratoře významné kněze a kazatele, například P. Stanislava Krátkého, P. Ladislava Simajchla, P. Oldřicha Mifka a další On sám byl velkým propagátorem liturgie za spoluúčasti lidu. Byl v podstatě jakýmsi předvojem pozdějšího koncilního hnutí za obrodu liturgie. Již v polovině padesátých, let zavedl v oratoři recitované mše svaté, kdy lid některé části při mši svaté sborově recitoval a doprovázel liturgickým zpěvem žalmů, a to vše v jazyce českém. Kolekty a epištoly byly při každé mši také čteny v jazyce českém. O to se starali laici. Také církevní hodinky - nešpory a kompletář - byly dvakrát měsíčně za doprovodu lidu zpívány v češtině a tím neobyčejně zpopularizovány. Gregoriánský chorál v oratoři za P. Bradáče dosáhl neobyčejného rozkvětu. Již za salesiánů zpívali chlapci při významných slavnostech neměnné části mše svaté - tzv. ordinarium Missa de angelis ( kyrie, gloria, credo, sanctus, agnus). Přičiněním P. Bradáče a za pomoci Jana Floriana ze Staré Říše se asi dvanáctičlenná schola chlapců a mužů pod vedením Radko Fronce naučila zpívat i jiná ordinaria a při každé mši svaté zpívala také proměnlivé části mše svaté, zvaná propria. Gregoriánský chorál se zpíval vždy dvakrát měsíčně, z toho jedenkrát zpívali spolu se scholou věřící ordinarium Missa de angelis, které věřící naučili zpívat varhaníci. Všechny části mše svaté heslovitě uvedl a vysvětlil mystagog ( moderátor ) a zpívané texty proměnných částí před zpěvem přečetl česky lektor. Ordinarium pak zpívali věřící střídavě se scholou latinsky. K tomuto účelu měli k dispozici natištěně knížečky v gregoriánské notaci s latinským i českým textem. Tyto knížečky, stejně jako knížečky s církevními hodinkami, byly tisknuty a rozmnoženy tajně a pak zařazeny mezi ostatní písně, které byly natištěny ještě za působení salesiánů, takže se mezi nimi schovaly. Tištění jakéhokoli liturgického textu bylo v té době bez svolení tzv.. církevních tajemníků, kteří byli u každého biskupství a prakticky o všem rozhodovali, velkým rizikem. A byla velmi malá pravděpodobnost, že by tyto texty mohly být oficiální cestou vytištěny.
P. Bradáč také volně navázal na salesiánské katechismové debatní večery, které v oratoři zavedl P. Surý a pokračoval v nich P. Hasilik. P. Bradáč lidem vysvětloval smysl textu Písma svatého - Nového zákona, zejména Lukášova evangelia, Skutků apoštolských a listů svatého Pavla. Zájem o tyto večery a účast na nich byla velká.
Slavení velikonoc a tradiční poutě na Vranov se konaly spolu s částmi Jundrov a Komín v rámci celé farnosti. Kromě poutě na Vranov P.Bradáč s brněnskou oratoří organizoval také autobusové poutní zájezdy na Hostýn, Velehrad, Svatý Kopeček, Křtiny, Sloup a jiná poutní místa.
Májové pobožnosti byly organizované podobně jako za salesiánů - s recitacemi družiček. Večer po skončení májové pobožnosti, když lidé odcházeli do svých domovů, vyhrávali jim na cestu z věže oratoře bývalí oratoriáni na dechové nástroje;.. Nejaktivnějšími byli František Ohrazda na trubku a František Putna a Radko Fronc na klarinety.
